Můj domov Kouty |
Můj domov Kouty v letech 1941-1965(jak zůstal v mé paměti).Za války.Má nejzazší vzpomínka je z léta r.1941, měl jsem čtyři roky a můj otec byl na poslední dovolené z východní fronty (v září padl). Když odjížděl zpět ke své jednotce, doprovázeli jsme ho na nádraží v Kravařích. Odtud odjížděla vlakem z Opavy na Ratibor-Oppeln-Breslau většina vojáků zpět ke svým jednotkám. Za parní lokomotivou byly připojeny vagóny, které měly samostatná kupé a průvodčí musel mezi nimi procházet vnějškem. Za tmy v nich svítilo modré světlo. Při odchodu z nádraží museli cestující projít jakousi budkou a odevzdat použité jízdenky. Kravařské nádraží mně tehdy připadalo hodně veliké, bylo tam několik kolejí a jezdili jsme odtud až k babičce do Opolí. V Koutech byla jen jedna kolej a maličká budova z červených cihel. Oproti dnešku se však uvnitř topilo ve vincku a venku byly i záchody. ☼☼☼ Bydleli jsme v Močelniku, v přední části domu č.79. Močelnik je název potoka (dnes je zatrubněný), který ústí do potoku Široká. Při větším dešti v něm protékalo dost vody, takže jsme se tam za teplého počasí i čvachtali. U něj, před domem p.Jarosche byla v r.1941 vybudována požární nádrž. Když se blížila fronta, postavili němečtí vojáci na druhé straně silnice, před domem p.Szewczika, panzersperru (protitankový zátaras). Most přes silnici pak v dubnu 1945 vyhodili do povětří včetně zděné trafostanice, která obec zásobovala elektřinou. Po skončení fronty tam byl provizorně zřízen dřevěný most, který byl pak nahrazen mostem z betonových trub a později mostem nynějším. V domě nás bylo šest dětí, já byl nejstarší a tak jsem musel na ty mladší dávat částečně pozor. Hráli jsme si na dvorku, u Močelniku, ale i na cestě. S balonem jsme hráli gogu (vyvolávanou) i schlagball (vybíjenou) a bičem jsme roztáčeli kreisel (káču). Na lukách jsme si hráli na Räuber und Ritter (lupiče a rytíře). Jednou to mohlo skončit i tragicky, když Horst zapadl až po krk do bahnitého potoku, ale na štěstí se nám jej podařilo včas vytáhnout. Vliv na naše podařené i nepodařené kousky měli pochopitelně starší kluci, od kterých jsme se často nechávali napálit. Tak nás jednou poslali k sousednímu kupci p.Krautwurstovi koupit für 10 Pfenig hau mich blau (za 10 Pf zbij mně do modra) a je pochopitelné, že nám p.Krautwurst pořádně vynadal. Vzpomínám i na dva členy naší dětské party, bratry Rudiho a Seppla Blokschovi, s kterými jsem se po frontě již nesetkal. ☼☼☼ Chodili jsme s bráchou do Kindergarten (školky). Ta byla v budově dnešní mateřské školy a její vedoucí Tante Anni byla na nás se svými pomocnicemi Fräulein Anni) a Fräulein Miki moc hodná, i když docela přísná. Hráli nám maňáskové divadlo (za nataženou dekou mezi zárubněmi dveří), na což jsme se vždy těšili. V advent visel ze stropu Adventkranz (adventní věnec), na kterém směli ti nejhodnější z nás zapalovat svíčky. Na visícím Adwentskalender mohli opět ti hodní otevírat příslušné Fensterchen mit einer Überaschung (okénko s nějakým překvapením). Na Mikuláše přišel Knecht Ruprecht a o vánocích Weihnachtsmann, kteří nám rozdali nějaké dárky. Moc toho ale za války nebylo, ze sladkosti si pamatuji na Kandeszucker. O velikonocích se nějak samo od sebe otevřelo okno ze dvora a v něm se objevil Osternhase (velikonoční zajíc). Poté jsme šli na dvůr hledat hnízda s vajíčky. Před vánocemi byla v sálu p.Urbische besídka, kde jsme rodičům, vlastně jen maminkám, tetám a sourozencům předváděli, co jsme se ve školce naučili. Jednou, když jsme šli ze školky, se nás jedna paní ptala, zdali jdeme ze Schpielschule (starší výraz pro školku), a já ji hrdě odpověděl, jak nás to naučili, že jdeme z Kindergarten. Paní si pak mamce stěžovala, že jsem frech (drzý). Z děti ve školce mně utkvěli v paměti Erich Lasák, Walter Homola a Horst-Leopold. Ten bydlel ve Feldgasse (dnes Školní ul.) a děti na něj často žalovali, že je frech. Po frontě jsem o něm již neslyšel, později se povídalo, že v německém rozhlase byla relace Horst Leopod sucht seine Mutter (HL hledá svou matku). Do první třídy jsem začal chodit v roce 1943. Měl jsem brašnu s Karkulkou a vlkem, v ní břidlicovou tabulku s houbou a hadříkem. Psali jsme už ale i do sešitů. Čítanka, kterou ještě mám, i když v salátovém vydání, byla psána jak latinkou tak i švabachem. Vzpomínám na básničku Hänschen auf der Jagd a pohádky Die Bremer Stadtmusikanten a Die Sterntaler. Učila nás Frau Halfar, a když jsme zlobili, trestala nás rákoskou přes dlaň, zatím co učitelka Fräulein Weintrit, která učila vyšší třídy a které jsme říkali Rotfuchs, trestala rákoskou přes prsty. Naproti školy stály dvě nízké neomítnuté budovy s vysokou střechou tzv. HJ a BDM Heim. V té větší se po válce ještě konaly plesy. Kolem těchto budov byly vykopány Schützengraben (zákopy) a v těch jsme se honili (i když to bylo zakázáno) a občas i poprali. Do třídy s námi chodil jeden kluk (asi z uprchlé rodiny před frontou - bydlel ve staré škole), který při naší vzájemné rvačce spadl do příkopu a rozbil si hlavu. Pochopitelně jsem ale byl Rotfuchsem za to potrestán já. Vyučování ve 2. třídě skončilo již před vánocemi 1944, blížila se fronta a ve škole byli ubytováni vojáci. Ze spolužáků, které jsem po válce již neviděl, mám v paměti dcerku wachmeistra Hirschla a Waltra Grazu. V červnu a červenci 1943 jsme se zúčastnili i dětských pohřbů, Trudi Balleck a sourozenců Hänschen a Ursulchen Kerlin, kteří zemřeli na nějakou dětskou infekci. ☼☼☼ V kostele jsme, my kluci, seděli nebo dřepěli u pravého bočního oltáře a pod kazatelnou, která byla umístěna na pravé straně vedle něj. Farářem byl P.Albert Dudek (ročník 1889) a kostelníkem p.Kroczek. Z písní, které se tehdy zpívaly mám v paměti: O Lamm Gottes unschuldig (v postní době), Alleluja, des Todes starker Überwinder (o velikonocích) a vánoční písně Ihr Kinderlein kommet, O du fröhliche, o du selige a Stille Nacht. Připravovali jsme se už na 1.svaté přijímání, které mělo být o velikonocích 1945 (Hod Boží připadl na 1. duben). Starší kluci nám tehdy radili, že se máme zpovídat:“Ich hab‘ gelogen, ich hab‘ gestohlen, ich hab‘ die Kuh am Schwanz gezogen (lhal jsem, kradl jsem, tahal jsem krávu za ocas). K tomu již ale nedošlo, neboť na 1.svaté přijímání jsme šli až v roce 1946 a „své hříchy“ jsme již vyznávali česky. Na hřbitově se konalo i několik vojenských pohřbů vojáků z Kout, kteří zemřeli na svá zranění, a to i s čestnou salvou a písní Ich hatt‘ einen Kameraden. Za padlé vojáky z Kout se u památníku padlých v 1.sv. válce konaly jakési tryzny. Řečnil tam nějaký místní papaláš, ozvala se čestná salva a zazněla píseň Ich hatt‘ einen Kameraden a snad i hymna. Slavil se i Heldentag (den hrdinů) s průvodem k pomníku a tryzny byly i v Urbischovém sále. Ještě dnes slyším slova XY ist gefallen a víření bubnů. ☼☼☼ Chodil jsem už i pro drobné nákupy, hlavně k sousedovi p.Krautwurstovi, ale i k Frau Halfar (č.54) a k Frau Sonnek.(č.117) Jednou u p.Sonnkové bylo více zákaznic a rozprávěli po našemu. Když se však kolem okna mihla postava wachmeistra Hirschla přešli do němčiny. My děti jsme po našemu nerozuměli, a tak toho dospělí využívali, když si něco chtěli sdělit, co nebylo určeno našim uším. Z Hirschla měli lidé strach, povídalo se, že večer stojí pod okny a sleduje, zdali někdo neposlouchá Schwarzsender (zakázané zahraniční vysílání). Další obchody byly v domech č.191, (p.Hadamcziková), v č.267 (p. Stoklasová) a na konci Kout ve Warenhaus Glabasnia, kde prodával p.Jarosch. Pro uhlí se jezdilo k p.Halfarové, naproti obchodu p.Stoklasy. Někdy v r.1943 byl po levé straně silnice pokládán nějaký telekomunikační kabel. Prováděli to ručně váleční zajatci za dozoru strážných. Když se tito vzdálili, dávala mamka a i další ženy zajatcům nějaké jídlo, většinou brotsupu . V létě r.1944 se jednoho večera ozvala rána, jakoby něco spadlo na dům. V domnění, že to spadla bomba vyběhla s námi mamka ven na dvorek. Tam ležel nějaký dlouhý předmět a na lukách směrem ke Kravařím bylo vidět rudou zář. Vylekaná nás mamka odvedla naproti k p.Jaroschové a až po té, co starší kluci, kteří se k předmětu odvážili přiblížit, zjistili, že to není bomba, nýbrž gumová přídavná nádrž z letadla, jsme se vrátili domů. Příští den jsme se dozvěděli, že na louky spadl sestřelený hořící americký bombardér. Po vesnici, také u školy, ležely roztroušeny různé částí z tohoto bombardéru. Požární nádrž byla vybudována i v Kadlubku mezi domy č.163 a 165, kde byla studna s dobrou pitnou vodou. Příkop, dnes zatrubněný, sváděl přebytečnou vodu ze studny a při deštích i povrchovou vodu z pravého rinštoku silnice (Rinnstein=žlab) do Štěpánky. O účelnosti požárních nádrží jsme se mohli přesvědčit v povalečných létech při několika požárech stodol. Někdy v r.1946 shořela stodola na našem konci u Günthera Wilaschka a rok poté hospodařské budovy u sedláka Švančara. Hasiči tehdy čerpali vodu jak z nádrže v Kadlubku tak i v Močelniku. Na kutských lukách byla vybudována ze dřeva a proutí atrapa Vítkovických železáren včetně komínů a železničních kolejí. Ty byly provedeny z prken na dřevěných kůlech a na nich byly umístěny dřevěné atrapy vagónů. Koleje vedly až do Kaluží a my děti jsme po nich lozili, dokud nás nespatřily stráže hlídající objekty a neodehnali nás. Jednou nás s bráchou mamka poslala k bednáři Šifkovi pro díži (k zadělávání chleba), kterou jsme měli přivézt naším malým zeleným dřevěným vozíkem. Když jsme byli někde u staré školy ozvala se hasičská trubka a nad námi se ve velké výšce objevily americké bombardéry, které vypouštěly stříbrné proužky. Dali jsme se do trysku ale někdo z nás zakopl a ocitli jsme se na zemi včetně díže, která vypadla z vozíku. Troubějící hasič nám ji pravděpodobně pomohl znovu naložit a nějak jsme se vylekaní dostali domů. Nějaký veliký strach jsme ale za války asi neměli. Když přelétávaly nad námi americké bombardéry, dívaly jsme se, jak vypouštějí spoustu stříbrných proužků, o jejichž účelu jsme neměli ani potuchy. Dle mínění dospělých neměly Američané důvod bombardovat naší vesnici, snad jen ty Vítkovice stojící na kutských lukách. Tam prý však, jak se povídalo po válce, spadla jen jedna bomba a to dřevěná (byl to pochopitelně jen vtip). Trochu jsme se báli jen jedné starší ženy, říkalo se jí Vencluvka a chodila po dědině pořád opilá. Prý pila i brennspiritus (lih) a alpu. Nakonec ji jednou našli v Močelniku mrtvou.
Na flichtu. Ustupující němečtí vojáci nebyli ubytováni jenom ve škole a v sále p.Urbische, nýbrž i v jednotlivých domácnostech, také u nás. Nedaleko měli polní kuchyň a pekárnu a my, děti, jsme k nim chodili na Eintopf (jídlo z jednoho hrnce), který nám náramně chutnal. Začátkem března, když se už blížila fronta, přemlouvali vojáci mamku a i další matky, aby v Koutech nezůstávaly s dětmi, že tu budou probíhat velké boje. Odjeli jsme s nimi do Nových Lublic, odkud jsme pak viděli zář z hořící Opavy. Poté, když už vojáci vyhodili do vzduchu kravařský most a měli se přesunout dále na západ, přemluvili ženy znovu k další cestě. Když jsem se v dospělém věku mamky ptal, proč jsme nezůstali v Nových Lublicích, odpověděla, že ze strachu před frontou. Když jsme se vrátili z flichtu, šla teta do Lublic pro náš dřevěný vozík a dozvěděla se, že tam se vůbec nebojovalo. Naše cesta s vojáky skončila v České Třebové, kde jim došel benzin. Vidím, jak sedíme, mamka s tetou a my tři malí kluci, a p.Herudková z Bolatic se dvěma dětmi, v nákladním vagónu vlaku a kolem nás ubíhá krajina. Vlak najednou zastaví na nějakém nádraží (bylo to prý v Pečkách), je slyšet střelbu a řev a na vagón vyskočí nějaký muž se samopalem v ruce a červenou páskou na rukávě. Všechny nás z vlaku vyhnali, seřadili a hnali na nějaké nádvoří, pravděpodobně školy. Vidím staré muže bez košil, stojící se zvednutýma rukama u zdi a chlápka, který mně prohmatává, zdali snad ten osmiletý človíček nemá u sebe nějakou zbraň. A opět jsme seděli v otevřeném nákladním vagónu a vlak uháněl s častými přestávkami dál až do Českého Brodu (asi 30 km od Prahy). Bylo prý 5. května a měli jsme se rozhodnout, zda pokračovat dále na západ, nebo se vrátit domů. Pochopitelně jsme se rozhodli pro návrat, ale ten vůbec nebyl jednoduchý. Nastala strastiplná jízda vlakem domů. Znovu v otevřených nákladních vagónech, s častým přestupováním a přecházením, přes provizorní mosty tam, kde železniční mosty byly zničeny. Z České Třebové na Havlíčkův Brod do Brna, odtud do Bratislavy, Žiliny, Svinova a Háje, kde jsme vystoupili. Z brněnského nádraží jsme se museli dostat na nádraží v Heršpicích pěšky. Doprovázel nás nějaký železničář, údajně opavský rodák, s malým platoňákem (vozíkem), na který jsme naložili svá zavazadla. Před očima mám tu spoustu lidí v různorodém oblečení a nářek mamky, když nám někdo šlohnul dva kufry a bratrův kabátek, v kterém měla zašité snubní prsteny a zlaté náušnice (do konce života si již nové nepořídila). Když jsem nabral rozum a ptal se mamky, jak jsme se na tom flichtu vlastně živili, odpovídala, že všude byli dobří lidé, kteří se nad těmi uprchlíky od Ostravy (říkala, že jsme od Ostravy a nikoliv od Opavy) slitovali. Vybavuji si, že jsme seděli na vagónech s kukuřicí, že jsme zůstali stát na nějakém dlouhém mostě přes velikou řeku (snad Dunaj nebo Vah) a na nádraží (snad v Bohumíně), kde stálo plno zničených pancéřových lokomotiv. Když jsme v Háji vystoupili z vlaku, půjčila si mamka v Chabičově od nějakého vzdáleného příbuzného vozík, na který naložila to málo, co nám zbylo a vydali jsme se domů. Ale již cestou jsme se dozvěděli, že část domu, kde jsme bydleli, lehla popelem. Také vybavení domácnosti, které bylo na dvou místech ještě před flichtem zamurováno (zazděno), bylo vykradeno. Prý to vykradli ruští vojáci, ale říkalo se také, že to byli místní lidé. Naštěstí měli ještě maminčini svobodní sourozenci v domě prastrýce č.49 tzv. výměnek, do kterého jsme se mohli uchýlit. Prastrýc (ročník 1884) byl, jako další starší muži z Hlučínska, kteří byli ve Voksturmu, odvlečen Rusy do nějakého tábora v Ratiboři, kam jej pak prateta s tetou chodili pěšky navštěvovat s trochou jídla, neboť tam trpěli hladem.
Po válce. V Koutech bylo zničeno několik domů a vícero stodol, včetně stodoly prastrýce a vedlejšího rodného domu P.Alberta Peterka. Lidé se snažili o jejích nejrychlejší obnovu a k tomu jim posloužil i materiál (dřevo) z atrapy Vítkovických železáren, na který však museli mít od komisaře obce povolení. Zdi domů byly popsány ruskými nápisy, a když ruští vojáci opouštěli republiku, táhly jejich dlouhé kolony s koňskými povozy i přes Kouty. Mezi lidi rozhazovali protektorátní peníze, a tak se stalo, že i ke mně přiletěla bankovka. Zvedl jsem ji, ale nějaká žena mně ji chtěla vytrhnout. Tu seskočil z vozu rudoarmějec se slovy: těbja nět, etamu malenkomu, a protektorátní 5.000 korunová bankovka mně zůstala. Na hřbitově bylo pohřbeno několik německých a mnoho ruských padlých vojáků, na jejichž hrobech byly jakési dřevěné pomníčky s rudou hvězdou. Později byly padlí ruští vojáci exhumováni a přemístěni na ruský vojenský hřbitov v Hlučíně. Jeden voják byl pohřben i v sousedově předzahrádce a i v zahradě za křížem, na rozcestí do Olšinek, byl jeden hrob. V trokách (neckách) tam ležel asi nějaký důstojník, pod hlavou měl polštář a na hrudi plno medailí. O hroby německých vojáků pečovalo několik mladých žen, které kvůli tomu musely nosit nášivku s N. Po frontě se do Kout nastěhovalo několik rodin z vesnic za Oppou, z nichž některé se ale později odstěhovaly. V paměti mně utkvěl muž jménem Švéda, který nás děsil svými divokými projížďkami s koňským povozem (žebřiňákem). Novým místním papalášům nevadila jen péče o hroby německých vojáků, ale i v němčině psané verše na třech žulových křížích. Jeden kříž, s letopočtem 1908 na zadní straně, stál v zahradě p.Halfara u křižovatky Hlučínské s Olšinkami (nyní stojí mimo zahradu a kolem něj je točna autobusu). Vpředu je výklenek se soškou P.Marie a pod nim vytesaný křesťanský pozdrav: Gelobt sei Jesus Christuus. In Ewigkeit Amen. (Pochválen buď Ježíš Kristus, na věky amen.) Druhý kříž, s letopočtem. 1907 na zadní straně, stál před kapli sv.Jana (dnes stojí u levé zdi). Na přední straně je vytesán verš: Ich bin der Weg, die Warheit und das Leben (Já jsem cesta, pravda a život). Třetí žulový kříž, s letopočtem 1908 na zadní straně, stojí uprostřed hřbitova. Vpředu jsou vytesány verše: Wenn mir Jemand nachfolgen will, verleugne sich selbst, nehme sein Kreuz auf sich, und folge mir nach. (Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mně) a: Das Du die Früchte der Erde geben und erhalten wollest, wir bitten Dich erhöre uns (Abys plody země dáti a udržovati ráčil, prosíme Tě, vyslyš nás. Verše byly buď zatřeny barvou nebo částečně vybroušeny a na jejich místě osazeny česky psané tabulky, jako by Bohu nebylo jedno, zda-li ho někdo pozdraví německy nebo česky. Že tím byly kříže, pořízené již někdy před 1. světovou válkou, tedy v době, kdy Kouty byly součástí císařského Německa, částečně znehodnoceny, tehdy asi nikomu z vedení obce nevadilo. A nevadí to vlastně nikomu ani v současné době, neboť verše jsou stále sotva čitelné. ☼☼☼ První chleba, upečený po návratu z flichtu, zadělala mamka z darovaného obilí, umletém na žarnech. I když byl namazán jen margarínem nebo marmeládou, pro což chodila teta pěšky až do Hlučína, chutnal výborně. Že hlad je nejlepší kuchař, platilo pro nás nejméně do r.1948. Ještě dlouho po válce, než se lidé museli dobrovolně-nuceně vzdát svých polí a políček, se na chleba zadělávalo v díži doma. Obilí jsme zavezli do palárny (mlýna u zámku), kde se vyměnilo za chlebovou a koláčovou mouku, doma se zadělalo a u pekaře upeklo. V obci byly po válce v provozu tři pekárny: p.Besucha (č.137), p.Nevrzely (nár. správce Kříž) a p.Papesche (nár. správce Kaštovský, Dufek). V prvních dvou pekárnách se musely pece nejdříve vytopit, pak vymést a poté se mohl sázet chleba a následně koláče. Pekárna p.Papesche byla parní a fungovala nejdéle, ještě po jeho smrti v r.1976 (snad až do r.1992). Koláče pekli lidé hlavně na svatby, na velikonoce, na odpust (15.srpna), na karmáš (23.září) a vánoce. Syrové na plechách je nesli dva lidé k pekaři na nožkách. Na pecích lidé sušili i jablka, hrušky a švestky na pečky. Obchody byly po válce obnoveny u p.Krautwursta, p.Sonnkové (nár. správce Měch) a p.Stoklasy (nár. správce Havlíček). Hospody fungovaly dvě, u p.Kociána a u p.Peterkové (nár. správce Váňa). Byli tu i kovář a podkovář p.Solich, pohrabáč (kolář) p.Vilaschek, a bednář, kterému jsme říkali Šifka. Vedle hospody p.Peterkové byla mlékárna, v které prodával p.Jarosch. Mléko bylo v hliníkových konvicích, z kterých se nalévalo odměrkou do přinesených konviček. Pánské oblečení opravoval a šil p.Kerlin (Schneider), později i p.Lasák, obuv opravoval p.Kerlin (šil i nové boty) a p.Malchárek. Z konání voleb v r.1946 si pamatuji jen na popsané ploty číslicemi 1 až 4 tehdejších politických stran. V noci byla čísla přemalovávána, nejsnadněji to šlo u 1 (KSČ) na 4 (ČsSNS). Sál p.Urbische byl za fronty vybombardován, ale později jej obec zrekonstruovala na Kulturní dům s hospodou. Konaly se tam plesy, taneční zábavy a hrálo i divadlo. Zvlášť vzpomínám na pohostinské vystoupení opavského Slezského divadla se Schilerovými Úklady a láska a vystoupení kutských ochotníků s Molierovým Lakomcem, s řídícím Karlem Řehánkem v hlavní roli Harpagona. ☼☼☼ Velkým nebezpečím pro nás kluky byla po válce všude se povalující nevybuchlá munice. V zahradě vedle sousedky jsme mohli za přispění starších kluků způsobit i katastrofu. Do skleněné láhve jsme nacpali střelný prach z puškových nábojů, minenpulwer a zündschnuru, tu jsme zapálili a flašku zakryli jakýmsi plechovým trychtýřem. Naštěstí jsme se ukryli v polozbořené šopě a čekali, co se bude dít. A skutečně se dělo. Začalo to syčet, potom hučet, nakonec to bouchlo a vzplál velký oheň. Seběhli se sousedé a my utekli k Oppě. Když jsme se večer plni strachu vrátili, čekal nás pořádný nářez. Naštěstí se nikomu nic nestalo a nechytla ani sousedčina dřevěná stodola. Směrem k Zábřehu u tratě stál pravděpodobně akustický radar s flakem (protiletadlovým dělem). Na jeho točně jsme se vozili jako na kolotoči. Starší kluci tam rozebírali náboje, z kterých vytahovali zündschnury (tyčinky ve tvaru makarónů, černá jen hořela, šedá, když se hodila na zem a šláplo se na ni, tak se syčením lítala jako had), které byly uloženy v jakémsi bílém plátěném obalu, v kterém byl minenpulwer (druh střelného prachu), ale to jsme nevěděli. Když jsme u tratě jednou pásli husy (já s bráchou, Adolf Thiel, Bernard Pawlik) a seděli u rozdělaného ohně, přišli starší kluci se svým úlovkem. Pochopitelně nám žádnou zündschnuru nedali, jen se zbavili těch plátěných obalů. My jsme je hodili do pohasínajícího ohně a aby ten lépe hořel, hrabali jsme v něm klackem. Náhle to vzplálo a některé popálilo. Nejhůře dopadl Bernard Pawlik, kterému shořely vlasy i obočí. Na cestě z Olšinek k Oppě stály dva tanky. Tomu u Kaluží, který byl již dosti ponořen v bahně jsme říkali raupenschlepper. Za mostem přes Široku stál malý tank, v kterém jsme si hráli, otáčeli kanónem a snažili se odmontovat, co se dalo. Na bolatickém kopci, po levé straně, bylo několik jakýchsi letadel, kterým jsme říkali lastensegler a i tam jsme si hráli a leccos odšroubovali. V červenci 1945 na Jana Husa byla na Moravském vrchu zapálena vatra. Když oheň pohasínal, byli starší kluci posláni pro nové palivo. Přinesli slámu a seno, do nichž ale dali střelivo. Pochopitelně to začalo za chvíli bouchat a přítomní se museli rychle od ohně vzdálit. Do dutého klíče jsme nacpali hlavičky sirek, zastrčili hřebík a oba konce jsme spojili špagátem. Pak jsme se rozmáchli a udeřili do vrat, až to bouchlo. Na koleje jsme dávali hřebíky a projíždějící vlak nám z nich udělal nožíky. Nebo jsme se schovali do železničního propustku a poslouchali dunění projíždějícího vlaku. Pásli jsme husy a někteří i kozy. Hromadně však pásla kozy z celého konce až po Močelnik p.Anna Kurková. K večeru, když hnala kozy z pastvy domů, stačilo otevřít vrátka a kozy samy našly cestu do svých chlívků. Na kutských lukách, které údajně měli 330 ha a byly svou rozlohou největší na Hlučínsku, jsme se za teplého počasí zdržovali dost často. Názvy jako Olšina, Paša, Podhajska,. Podlukova (pod lhotským splavem), Obora (pod smolkovským splavem) mám stále v paměti. V době senoseče to tam všude vonělo, v potocích, které se pravidelně čistily, byly žáby a v některých i raci. Opravovali se i luční cesty. Sedláci přiváželi svými potahy potřebný materiál (kamení a štěrk) a lidé jej planýrovali do vyježděných kolejí a výmolů. Před vánocemi jsme chytali žáby (jednou jsme se strejdou vylovili i tři úhoře) a smažené žabí kytky byly štědrovečerní pochoutkou. Ti, co měli kousek toho políčka si užili i pečených kobzolů při jejich sklizni. Své obilí mohli lidé mlátit u p.Karla Tichého, jehož mlátička stála na našem konci a i ve statku p.Urbische. Cepy se mlátila jen rež a sláma se používala do stružoků (slamníků), na kterých se mimochodem nádherně spalo a rovněž na povřísla. Když chtělo vedení obce něco sdělit občanům (už i za války), chodil po dědině stryk Heider se zvoncem. Když se ozvalo zvonění a volání sousedů „Heider zvoní“, sbíhali se lidé na předem určená místa, aby si vyslechli, co mohou a nesmějí, což bylo častější. Vedle hospody p.Kociána byla strážní budka ponocného p.Gratzy, který bděl nad bezpečností obce v noci. Měl kožich, beranici a roh, kterým odtruboval v noci hodiny. Po založení JZD byla v konfiskovaném domě p.Jarosche v Kadlubku zřízená obecní (veřejná) prádelna, snad podle vzoru z románu a filmu Vzbouření na vsi. Asi se neosvědčila (starousedlíci nadále prali své prádlo doma), a tak ji po čase zrušili. ☼☼☼ Vyučování bylo ve škole zahájeno v září 1945. Byli jsme zařazeni do třetí třídy a směli jsme mluvit jen česky, což někomu šlo lépe a někomu hůře. Někteří spolužáci museli nosit nášivku s velkým N. Mluvit německy bylo přísně zakázáno jak ve škole, tak i mimo školu. Vidím v duchu spolužáka Hubriga, který někdy přišel pozdě a měl potíže svou koktavou češtinou vysvětlit řídícímu Řehánkovi proč. Naproti nám bydlel tzv. komisař, který vyhrožoval mamce, když někdo z nás hlasitě křičel na dvorku: „Mutti, ich bin hungrig!“ (mami, mám hlad), že když nám nezavře tu německou hubu, nechá nás vyvézt.Na mé narozeniny, 9.srpna 1946, nastupovali tzv. kutští Němci jen s nějakým zavazadlem na nákladní auta, která je někam odvezla. U nás se tomu říká, že byli odsunuti, v Německu, že byli vertrieben. Mezi nimi byli i spolužáci Michal Harasim, Alfons Hubrig, Bernard Pawlik, Alfred Preis, Erhard Steiner, a Ingrid Krömer. V akci „Na pomoc Slezsku“ obdržela škola nějaké obnošené šatstvo, mezi kterým byly i dlouhé hnědé zalátané kalhoty, na které jsem měl zálusk. Zájem měl ale i Francek Štefan, a tak musel rozhodnout pan řídící. Rozhodl, myslím, spravedlivě, a tak jsem je dostal já, neboť Francek měl otce a já nikoliv. Při oslavách 28.října, na nádvoří školy, jsem přednášel nějakou báseň o naší republice, což si dodnes pamatuji, protože jsem při tom krrrásně přeškraboval a při oslavě narozenin TGM v r.1946 na báseň, Jak hejno bílých holoubků vzpomínky naše letí v Lány. Češtinu jsme se, my děti, naučili velmi rychle, ale při tom zapomněli, i když ne všichni, stejně rychle svou mateřštinu. Ve třetí třídě nás vyučoval řídící Karel Řehánek, ve čtvrté třídě byla naši třídní jeho manželka Helena Řehánková a v páté třídě učitel Albín Pumperla. Do páté třídy s námi chodili i starší žáci, kteří i když se dobře učili, tak z češtiny dostali pětku a tak propadali. Náboženství nás učil až do poloviny páté třídy pan farář Albert Dudek, pak onemocněl a dále nás až do druhé měšťánky učil kravařský kaplan P.Jan Navrátil. Ve třetí a čtvrté měšťance nás vyučoval náboženství pan farář Josef Kleveta. Do kravařské měšťanky (oficiální název byl Střední škola v Kravařích) jsme začali chodit v r.1948. Byly čtyři první třídy, neboť tam chodili i žáci ze Dvořiska, Štěpánkovic a Chuchelné. Nás z Kout rozdělili do všech čtyř tříd a spolu jsme se sešli až ve třetí třídě, kdy přestali do Kravař chodit ti ze Štěpánkovic a Chuchelné. Do měšťánky jsme v zimě i v létě chodili pěšky a snad až ve třetí třídě jsme začali jezdit na kolech. Z našeho konce vždy jako první cupital Max Theuer, a když se mihnul kolem našeho okna bylo to pro mně signálem, abych se začal také oblékat. V létě se to šlapalo dobře, ale když napadl sníh bylo to horší. Chodníky tehdy ještě nebyly a sníh se na cestě moc neodhrnoval, ještě, že nejezdilo tolik aut. V zimě jsme se zastavovali při cestě ze školy na Valuvce (na parcele dnešního domu čp.329), kde jsme se klouzali a koulovali (a i poprali). Kluci z tamního konce tam jezdili i na sáňkách. Velmi rád vzpomínám na učitele Pumperlu, Petříka (hrál v kostele na varhanách), Švihálka, Struhalu a Vechetu. Na řídícího Řehánka mám vzpomínky smíšené. Byl pravděpodobně dobrým pedagogem, ale velmi prchlivým. V páté třídě nás učila také nějaká učitelka, na jméno si již nevzpomínám. Když někdo z kluků vypustil ve vyučování chrousty a ona začala ječet, přišel zrovna na inspekci Řehánek Začal hned zjišťovat, kdo ty chrousty vypustil a kdo je ještě má. Já je měl taky a tak jsem se, naivka, přihlásil s tím, že je mám pro kury od četky. Na podrobný dialog si již nepamatuji, ale na nářez ano. Řezal mně hlava nehlava, takže mamka musela jít se mnou příští den k lékaři. A ještě na jednoho učitele mám nepříjemné vzpomínky. Jmenoval se Kousalík a učil nás v měšťance občanskou nauku. Byl asi komunista a velmi protinábožensky založen, neboť měl na náboženství stále různé narážky a poznámky. Měšťanku jsme ukončovali v roce 1952 tzv. závěrečnou zkouškou (takovou malou maturitou) a na závěr bylo v tělocvičně nějaké shromáždění. Promluvil k nám též místní funkcionář soudruh Hrdina a ještě dnes slyším jeho slova o důležitosti Marx-engelismu (místo aby správně řekl: Marx-leninismu). ☼☼☼ U Kaluží bylo místo, kterému jsme říkali klamoty (Klamotten=haraburdí), kam se vyváželo vše, co překáželo v domácnostech. Bylo tam ale i plno zajímavých a potřebných věcí, takže jsme tam často prodlévali. Z gestellů (podvozků) vyhozených kočárků jsme si zhotovili karety (taková vozítka), na kterých jsme po cestě závodili, kdo je rychlejší. Závodili jsme i s ráfkem od kola, který jsme poháněli klackem. Naši oblíbenou zbraní byla lačka (prak), kterou jsme si vyráběli sami. Vrány se nám s ní zasáhnout nedařilo, ale nějaký ten vrabec nám za oběť padl. Koupat a plavat jsme se chodili do Oppy kousek od Brodku, v místě, kde byl německými vojáky postaven při ústupu dřevěný most, který pak vyhodili do povětří. Zůstaly tam jen kůly, kolem kterých jsme si hráli na honičku a od nich. plavali až na Podolnou. Koupali jsme se rovněž v Kalužích, kde jsme se potápěli pro mušle, které jsme lovili z bahnitého dna. Plavali jsme i k východnímu břehu, kde rostly pěkné lekníny. V zimě jsme na Kalužích bruslili, jen někteří z nás však měli brusle pevně připojené k botám. Bruslit se chodilo i na Hluboku Patočku. Jako děti jsme sáňkovali na cestě mezi domy č.61-63 a na volné parcele vedle domu č.63 a jako kluci i v malé a velké sandgrubě (pískovně), kde jsme se honili i v létě. Když jel stryk Viktor koňským povozem malí kluci se mu často věšeli za vůz. Osudné to bylo v roce 1948 čtyřletému Ronaldovi, kterého, když se pustil vozu a chtěl přeběhnou cestu, přejelo auto. K tragické nehodě došlo na našem konci na železničním přejezdu, když do koňského povozu sedláka p.Peterka (Petřika) narazil motorový vlak. Pan Peterek byl usmrcen, jeden kůň rozdrcen a druhý zraněn tak, že ho museli na místě utratit. ☼☼☼ Ve čtvrté třídě jsem začal ministrovat. Už tu byli Erich Vilaschek, Hansi Kroček, Seppel Jařab a starší kluci Alois Solich, Karel Hahn, Alfred Jochim, Alfons Řehulka a Alois Slaný. Když ti, po ukončení měšťanky, přestali ministrovat, přišli Mani Jarkulisch, Evžen Hadamczik, Herbert Ulbrich a Herbert Wilaschek Poté, kdy onemocněl pan farář Dudek, stal se kutským farářem P.Vincenc Stiborský (ročník 1885), rodák z Velkých Hoštic a P.Dudek, po částečném uzdravení celebroval jen u bočního oltáře (zemřel 13.7.1949). P.Stiborský měl nádherný hlas, jeho Preface, hlavně ty slavnostní, které zpíval o velkých svátcích, přímo povznášely duši. Rovněž tak Nešpory a Prosebné volání k Matce Boží. Nesnášel falešný zpěv a dával to najevo i u oltáře. Oslav Vzkříšení, které se konaly v podvečer na Bílou sobotu, s průvodem kolem kostela s monstrancí (3x se obešel kostel, v neděli po Velké jen 1x) se zúčastnili i ti nejliknavější. Nezapomenutelná byla i oslava Božího Těla (ve čtvrtek a pak v neděli) s průvodem ulicemi Kalužova, Hlučínská, Bolatická a Kostelní a se zpěvem písně Chval Sióne Spasitele. Cesty byly posypány šaším a trávou a ploty ozdobeny březovými větvemi. Monstranci nesl pan farář pod baldachýnem (nebesy), který nesli čtyři muži s šerpami a vedle ještě kráčeli dva s korouhvemi a dva z rozžatými lampami. Družičky sypaly kvítí, ministranti zvonili a kadidlo vonělo. Oltáře byly v malé kapli, u vrat domu p.Richtera, ve velké kapli a u vrat domu p.Holubka. Po návratu do kostela bylo slavnostní požehnání a Te Deum. Na sv.Marka, vždy po ranní mši, se konalo třídenní procesí do polí za zpěvu písně Přísný soudce všech hříšníků. Ve všední dny jsme ministrovali vždy dva (po čtyřech dvojicích), v neděli čtyři a o velkých svátcích šest (z toho 2 s kaditelnicí). Oblečení, komže a kragel, bylo v tehdejších liturgických barvách. Chodili jsme i zvonit a přicházející pohřební průvod jsme vyhlíželi z věžního ochozu. Před velikonocemi jsme brali domů k vyčistění zvonky a kaditelnice. O velikonočním třídenní jsme drželi u Božího hrobu, před vystavenou Velebnou svátostí, kleče čestnou stráž za tiché adorace a taktéž na konci masopustu a 2.dubna, kdy byla Nejsvětější svátost vystavena na hlavním oltáři a adorace byla s modlitbami a zpěvem. S panem farářem jsme chodili taky zaopatřovat nemocné (také se říkalo, jít s Pánem Bohem). V levé ruce jsme nesli rozsvícenou lucernu a v pravé zvonek, kterým jsme zazvonili, když jsme potkávali lidi. Ti před Nejsvětější svátostí většinou poklekli, ti vlažnější se aspoň zastavili. Rovněž jsme v červeném ministrantském oblečení nosili jako trägři (nosiči) rakve se zemřelými malými dětmi. Oddavkám snoubenců předcházely tzv. ohlášky (zhození z kazatelny), kdy pan farář v nedělí oznamoval, že do stavu manželského chtějí vstoupit pan X a slečna Y. Má-li někdo námitky, ať to sdělí hned, nebo pak ať mlčí. Ohlášky byly většinou tři neděle po sobě a zřídka jen jednu nedělí (jednou za třikrát). P Stiborský používal o hlavních svátcích své vlastní liturgické předměty. Měl nádherně zdobený zlatý kalich, zlatem vykládaný ornát a pluviál. K slavnostnímu průběhu církevních obřadů přispívali i varhaník Leo Kocián a zpěvačky Marie Švančárová-Peterková, Ela Mučková-Večerková a Marta Pluškeová-Heidrová. O vánocích a na Nový rok byla provozována čtyřhlasně i za doprovodu houslí Michlíkova Česká mše vánoční, s vložkou Transeamus během obětování. Poté, kdy P.Stiborský zavedl i latinskou mši Missa pastoralis zpívaly se střídavě obě, o Půlnoční a Velké na Boží hod, a o Velké na Nový rok. Někdy začátkem šedesátých let doplnil p Kocián kostelní sbor (Robert Kocián, Mani Jarkulisch, já a brácha, ze starších Erich Peterek, Johann Homola) a nacvičil čtyřhlasně Schubertovu mši Wohin soll ich mich wenden (v češtině), Mozartovo Ave verum (v latině), P.Zahlflische Tantum ergo (v latině) a Bethovenův hymnus v (češtině). Nezpívali jsme však dlouho, neboť p.Kocián byl v r.1963 přinucen vzdát se místa varhaníka. Často vzpomínám, jak jsme v mládí zpívali ty nádherné mariánské písně, jako: O kéž bych byla kvítkem, Když těžkou rukou svoji, O Matko Boží s nebes Synem, Buď Matkou mou, O Matko Páně, O kráso moravské země, nebo píseň V chrámě Božím na oltáři. V dodatku k Boží cestě, vydaném Farním úřadem v Kobeřicích v r.1991 jsou všechny písně z hlučínského kancionálu Vzhůru srdce obsaženy (bez notového záznamu). Krásnou melodii měla i latinská Loretánská litanie, kterou zmíněné zpěvačky někdy zpívali při odpoledním Požehnání. Pan farář Stiborský nechal v kostele provést spoustu úprav:
Rád vzpomínám na Roráty, které byly v adventní době již v 6 h ráno a i na vlastní cestu do kostela, když napadl sníh. Bylo to asi v r.1945 (nebo 1946 ?), kdy napadlo tolik sněhu, že ho chlapi na dnešní Kalužové ulici museli odhazovat a jeho hromady přesahovaly naši výšku. Mezi muži, kteří sníh odhazovali, byl i bývalý bürgermeister (starosta) obce p.Jürgens. Krásné byly i májové pobožnosti s družičkami a zpěvem mariánských písní. Když se setmělo, začali lítat od severu na jih chrousti a my jsme je před vraty sráželi metlami. P.Stiborský slavil své jmeniny na sv.Vincence. Když jsme mu, my ministranti, přišli pogratulovat, pohostil nás i domácím medem od svých včeliček. Narozeniny moc neslavil, říkával, že ty má každá kráva. Bydlel v prvním poschodí u p.Thimla a domácnost mu vedla jeho sestra. Pravděpodobně pak již bylo v jeho pokročilém věku toto bydlení pro něj namáhavé, a tak odešel ke svým příbuzným do Velkých Hoštic, kde byl chvíli i farářem. Naposledy jsem se s nim setkal v únoru 1965, kdy jsem mu přinesl svatební koláče. Byl již značně přepadlý, ale ještě jsme podebatovali a zazpíval mně dokonce i tu slavnostní prefaci. Zemřel náhle 21.11.1966. ☼☼☼ Když jsme vyrostli z dětských střevíčků a zapalovala se nám lýtka, začali jsme chodit na bály a taneční zábavy. Plesů se zúčastňovali i starší občané a bylo na nich vždy veselo. Tancoval se besenwalz a reinländer a přitom se zpívalo Alle Hunde bellen a O Zuzana. Kolem půlnoci vybalili ti starší všelijaké přinesené dobroty a konalo se občerstvování. Taneční zábavy byly po celý rok, mimo advent a post, v sobotu a v neděli. Buď byly zábavy u nás v kulturáku nebo v Kravařích v sále u Slaninů. U nás hrál většinou orchestr Leoše Tietze, v Kravařích orchestr p.Kláska. Později hrával i orchestr p.Ondráška, poté kdy odešel od Tietze a založil vlastní orchestr. Nezapomenutelné byly karmášové zábavy, a to zvlášť u nás. Již odpoledne chodily karmašnice v hlučínských krojích po dědině za zpěvu, který byl občas přerušován pokřikem: Geht‘s, geht‘s loss! Někdy se dokonce vezli na vyzdobeném žebřiňáku za doprovodu mládenců. Na zábavě, která začínala kolem pěti hodin, měly karmašnice právo volby tanečníka. Okolo dvaadvacáté hodiny přinesli pořadatelé za doprovodu karmašnic doprostřed sálu stůl, u kterého pak měli tanečnice možnost občerstvit své tanečniky malým truňkem. Tančil se taléř, který trval přes dvě hodiny. Střídaly se polky, valčíky, tanga, foxtroty, a to, co v současné době zrovna letělo: jako charleston, jive, ča ča a pod. Unavení muzikanti se při hraní střídali jen jednotlivě. Když jsme se jednou jako parta vraceli ze zábavy z Kravař a rozjařeně zpívali, zastavil nás kutský četník p.Hadamčik. Odvedl nás do své kanceláře a po vzájemné debatě o rušení nočního klidu nás po zaplacení čtyřkorunové pokuty propustil. Taneční zábavy jsme navštěvovali i v okolních vesnicích (většinou na kole), nejčastější v Kozmicích a Zábřehu. O štítinském posvícení se konaly od soboty do pondělí zábavy v tamním starém pivovaru. V pondělí byla tzv. mládenecká, na kterou měla děvčata vstup zdarma. Všude jsme se bavili, někdy méně někdy více a záleželo jen na tom, zda tam bylo dost děvčat a jaká tam hrála hudba. Nejkrásnější byly plesy a taneční zábavy asi přece jen u nás. Po otevření kavárny jsme chodili i tam, ale atmosféra tanečních zábav tam zdaleka nepanovala. ☼☼☼ Do zaměstnání v Ostravě nás většina jezdila vlakem do Hlučína a odtud tramvají č.1. K rannímu vlaku s parní lokomotivou byly přistaveny vždy dvě tramvaje po třech vozech, a když vlak zastavil nastal k nim hromadný úprk. Na naši železniční zastávku jsem chodil v létě většinou přes pole. Nade mnou zpíval skřivánek a tu a tam jsem vyplašil hejno koroptví nebo křepelek. V létě cestování ušlo, ale horší to bylo v zimě, hlavně když napadlo hodně sněhu a vlak měl zpoždění. Jednou při cestě z práce jsme museli šlapat z Ludgeřovic do Hlučína dokonce pěšky ☼☼☼ Za našeho dětství i mládí se udržovaly ještě některé zvyky a obyčeje:
☼☼☼ Procházím-li se dnes po naší vesnici, uvědomuji si, jak se tato od doby mého dětství změnila. Na severní straně cesty zmizel rinštok a místo něj byla položena dešťová kanalizace. Po obou stranách silnice byly zúženy předzahrádky a vybudovány dlážděné chodníky. Zatrubněny byly potoky Štěpánka, Kadlubek i Močelnik. Ze střech domů zmizela břidlicová krytina, původní typická okna byla nahrazena dvou nebo i třikřídlovými (každý chtěl mít kastenfenster) a hladké omítky byly nahrazeny břízolitovými. Některé typické domy, jejichž fotografie byly i na pohlednicích nebo v publikacích, byly zbourány, jako např.: dům s kovárnou p.Solicha, vedlejší dům p.Hahna, statek p.Richtera (po válce tam byl nár. správce Kozel), statek p.Peterka (Rozkošný), statek p.Stoklasy (Mojžišek), dům p.Tichého, domy před bývalou hospodou p.Peterkové (Sbečka, Kroczek,, Sonek, Janisch), dům s pekárnou p.Papesche, dům obchodníka p.Krutwursta, nebo upraveny. Na severní straně od Záhumenní až po Kostelní ulici, podél Bolatické ulice a v Olšinkách vyrostla řada nových rodinných domků, což dalo vznik i novým ulicím: Družstevní, Severní, Východní, Sluneční, Pod dráhou, Úzká, Souběžná, Nová, Potočná a nově byly pojmenovány i některé původní ulice jako: Kašpara Peterka (bývalá Zweifelgasse), Kalužová (cesta z Hlučínské ke kostelu), Skřivánčí (Luční), Školní (Polní). Bývalí rodáci by se podle dnešních názvů ulic jen asi těžko orientovali. Na věčný odpočinek odešly generace mého dětství a částečně i mého mládí včetně mamky a většiny příbuzných. Na našem konci již nemohu zapříst hovor s četkami: Terezu, Vefu, Beatu, Albínu, Lisku a stryky Erichem, Alfriedem, Heinrichem, Johanem a mnoha dalšími. V paměti mně zůstávají Frau Peterek (Blaguvka), Frau Sonek a paní Glabazňová (Trauda Čichá), které mně po celá léta půjčovaly německé westerny a kriminálky. Z doby, kdy jsme chodili na pivo (k Blaguvce a Kocianovi), zůstávají v mé paměti někteří typičtí návštěvníci jako Emil Krajčirský (který nám vyprávěl své zážitky z 1.světové války), Francek Langer, Paul Honisch, Remi-Demi a mnozí další. Vzpomenu si i na své vrstevníky, kteří již nejsou mezi námi: na Klause Kerlina, Günthera Vochnika, Günthera Wilaschka, Evžena Hadamczika, Francka Šuberta, Frediho Muczku, Wiliho a Bernarda Kostku, Wernera Slaného, Waltra a Seppla Herudka i Waltra Homolu.
♥♥♥ Z přibývajícím věkem si stále častěji vybavuji z paměti verš, který mě v r.1951 napsal do památníku pan farář Stiborský: V náručí Boží odkud jsme vyšli večer se všichni sejdeme zas. Kdo by se děsil, kdo by se třas? Z otcovských rukou, z otcova domu byli jsme na mžik posláni v svět. Kdo by se obával vrátit se zpět? Po trapné pouti navždy zas domů, nikdy, už nikdy v tu chladnou dál, v náruči Boží kdo by se bál.
Rodině a přátelům věnuje: Paul Ulbrich - srpen 2004  |
