Písně četky Terezy, které jsme jako tři králové zpívali při koledování v létech 1950-51

Poslouchejte bratrové.

Poslouchejte bratrové, co tam slyšet za oné, libé hlasy.
Odejděte od ohně a dávejte pozorně, v tyto časy.

Když jsem stál na hoře za ovcami, viděl jsem anděla stát nad námi,
který zpíval Gloria, pax Domine in tera, dobře s vámi.

Snad se Ti tam něco zdálo, snad se Ti něco snilo,
kdyby to měl anděl býti, musel by od Boha býti.

Milí bratři, když je to tak, seberem se do salaša
a půjdem k Betlému honem, ať ho co nejspíš uhlédnem.

Prve, než-li tam půjdem, tak se nejprv uračme, co mu vezmem.
Tomu novému Pánu, něco na přivítanu mu darujme.

Já bych mu měl mysl dát jednu ovcu, ty bys mu mohl dát hrachu trošku,
a ty sýru do flašky, k tomu ze dvě klobásky, soli trošku.

Třeba bylo baj zahráti, třeba husle štimovati.
Kdybyste se nerozmýšlali a jak kdo umí, zahráli.

Já budu hrát novotnu, bo mám ruku ochotnu v přebírání.
Bych se jemu zalíbil, dostal bych já svůj podíl při skonání.

Ty Ježíšku, budeš naším pánem, až kam Ty chceš se dostanem.
Kde se nyní raduješ a na věky kraluješ, věků amen.

 

A cuž to je za znamení.

A cuž to je za znamení na obloze nebeské,
že nám slunce, měsíc, hvězdy vydávají paprsky.
Vyšla hvězda od východu, ta nám dává znamení,
že jest z malého dítěte dnes novonarozený.

Když se narozený zjevil, stáda jsem v kole nechal.
Běžel ke svým kamarádům a o tom jim povídal.
Běžel Vojtěch, také Matuš se svoju velku basu,
chtěli muziku strojiti s celu domácí chasu.

Děvuchy se dozvěděly, že tam všichni mužští šli.
Každá doma shledávala, co by jemu snášely.
Jedna vajca, druhá máslo, rychtářova smetanu,
aby též ten dárek nesly dítěti nebeskému.

Dcera, panna pekařova, ona sličná běžela,
z toho nejdražšího medu do lahvičky nalela.
Poslala bystrého posla, aby on s tím pospíchal,
než však přišel před jesličky, všecek med jí vylízal.

Dcera, panna masařova smažila mu trničku,
maličkému Ježíškovi na železném rendlíčku.
A když přišla před jesličky, sem tam se ohlédala,
pes ji popad jitrničku, ona smutná zůstala.

Dcera, panna pekařova nesla mastnu žemličku,
maličkému Ježíškovi, na ručičce v košíčku.
A když přišla před jesličky Anton zvučel dudama,
ona si též poskočila, žemličku rozlámala.

A ta chromá Kateřinka šup, šup, šup vajca nese.
Jde po ledě, nebožátko, celá se strachem třese.
V tom letěl ptáček v povětří, ona se ho ulekla,
zlekla se i chromá nožka, ona vajca přilehla.

Sešli se též chromé panny a o tom se radily,
co pak dáme Ježíškovi, abychom se vydaly.
Ten Ježíšek lítostivý nad nimi se slitoval,
a že mu to z lásky daly, on jim všeckym muže dal.

Z  paměti vylovil: P.U - duben 2004.

 

2.

Moje jízda tramvají

Taková cesta tramvají může být hodně poučná. Pro řadového studenta jako jsem já, sedícího nezúčastněně u okna, s očima přilepenými na skle, aby náhodou nemusel nějakého postaršího provokatéra pustit sednout, se jediným smyslem spojujícím ho s děním v hromadném prostředku stává sluch. Obvykle se pak zaposlouchá do nejbližšího rozhovoru, aby se postupně dozvěděl, co je momentálně v Kauflandu ve slevě, jaké bude v následujících dnech počasí a že si další z řady celebrit nechala udělat plastiku. Ano, nestyďme se to přiznat, dělá to většina z nás, není na tom nic špatného, pořád lepší než být hluchý. Díky takovémuto odposlechu se člověk dozví plno užitečných informací, které by ve škole získal těžko a po mnohahodinovém školním marathónu přijde studentík aspoň na jiné myšlenky.

Po notné dávce informací následuje prostor pro nahlédnutí do spletitých rodinných vztahů  spoluobčanů. Většinou se sice jedná o úplně obyčejné lidi, kteří jen řeší nejnovější drby ze svého okolí a všemožné všední problémy, ale přesto je na těch příbězích něco přitažlivého, co člověku nedá, aby se nestal jejich posluchačem.

Někdy se však stane, že se svého práva na podíl ze zvědavosti dožaduje i zrak. Dochází k tomu ovšem ve výjimečných případech, kdy se objektem zájmu stává atraktivní osoba opačného pohlaví. Stojí za to ale, aby se člověk znenadání ocitl v oční přestřelce s nevrlými spolucestujícími, kteří ucítili šanci ulevit své unavené zadince? Nechráněný jedinec pak chtě nechtě musí rychle vymyslet plán, jak zachránit situaci, respektive své vyhřáté místečko. Někdo si pomůže nasazením sluchátek, jiný začne „se zájmem“ studovat učivo na zítřejší písemku nebo jednoduše zavře oči a předstírá únavu. Lest by zabrala, kdyby…

Tramvaj zpomaluje, blíží se k zastávce a je cítit až v kostech, že se bude něco dít… Stojící jako by ožili a strategicky začínají obhlížet sedadla, plni naděje, že se některé uvolní. Souprava zastavuje a několik pasažérů opouští své pozice – teď rozhoduje rychlost! Jak praví klasik: „Kdo chvíli stál, už stojí opodál!“ Do dveří se však zpravidla nasune funící důchodkyně o berli se třemi plnými taškami z hypermarketu a najednou je na světě další problém: Kam s ní? Když se po chvilce ozve ono známé: „Děti, mládeži, uvolněte místa k sezením starším cestujícím!“, přestává veškerá legrace. Něco uvnitř pak začne studenta hlodat: „Jsi přece gentleman!“, a tak ji po chvilce váhání pustí sednout. Z tramvaje pak vystupuje s hřejivým pocitem, že vykonal dobrý skutek. Což se nestává každý den!

Díky každodenní cestě hromadnou dopravou si tak člověk dokáže nejen udělat celkem ucelený obrázek o spoluobčanech a to napříč generacemi, ale i utužit vlastní charakter.

J.K. - 06/2008

 

3.

Štědrovečerní kapr

A opět tu byly vánoce. Měl jsem slíbeno, že letos už budu moci ochutnat smaženého kapra místo nějakého rybího filé, které jsem dosud vždy dostával k bramborovému salátu a které mi moc nechutnalo. Prý aby ti v krku neuvízla kost a já bych nemusela letět s tebou na pohotovost, říkávala máti. Děda šel shánět kapra a já jsem se hlavně těšil jak ho jako každoročně budu krmit a pozorovat jak hezky plave.

Děda, značně promrzlý, donesl po dvou hodinách krásného šupináče. Z igelitové tašky jej vypustil do vany naplněné studenou vodou. Šupináč po chvilce plavby na boku nasadil plným tempem a vesele se ve vaně proháněl. Záviděl jsem mu jeho plavecké umění, neboť já se ještě na koupališti ve vodě jen plácal.. Před každými vánocemi jsem vždy slýchával o kaprovi, jaká je to hezká rybička, jak pěkně otvírá pusinku a tak podobně. Že dokáže být ale i dospělému nebezpečná jsem se měl dozvědět až tenkrát, když mně konečně bylo dovoleno přihlížet jeho přípravě na pekáč.

Nastala kaprova poslední hodinka. Na stole bylo připraveno prkénko, palička na maso a nůž. Děda vzal utěrku a snažil se šupináče vylovit z vany. Když už ho měl v rukou, nějak se mu vysmekl a když ho chtěl zachytit ocitl se horní polovinou těla sám ve vaně. Klení mu pochopitelně nebylo moc platné. Šupináče ale nakonec vylovil. Při urychleném přenosu do kuchyně sice sebou ryba mrskala ale proti hrubé lidské síle nic nezmohla. děda ji přiložil na prkénko, rozmáchl se paličkou a…vykřikl bolestí. Vypadalo to, že v suchu přišla o veškeré výhody. Kapr sebou znovu vesele mrskal na podlaze a děda řval, ať mu někdo podá z lékarničky ten septonex.

Po nutném ošetření prstu mohla exekuce pokračovat. V nové, suché utěrce a s náležitým komentářem o správném vedení úderu se mu podařilo konečně šupináče omráčit, rozříznout a nechat vykrvácet. Pak s dalším komentářem, o odstraňování šupin a vyjmutí vnitřnosti (Vždy musíš dávat pozor na žluč!), začal kapra porcovat. Buď měl již tupý nůž, nebo jej už unavily ty jeho monotónní průpovídky, znovu najednou vykřikl a s krvácejícím prstem spěchal k umyvadlu.

Nakonec mně smažený kapr o štědrovečerní večeři moc chutnal i když s odstraňováním těch malých kostiček jsem měl ještě problémy. Na pohotovost však se mnou mamča jet nemusela. (I když by o devadesát korun jako od ledna ještě nepřišla.)

Ano, mít na štědrovečerním stole kapra je tradice a jak všichni víme tradice se mají dodržovat, ale stojí za to každoročně riskovat nevinné lidské životy? Jen málo z nás si uvědomí, jaká to přináší různá úskalí chtít si pochutnat na této rybičce. Kapr, a o to víc ten český, je velmi nebezpečný a zákeřný tvor, který si každé vánoce vyžádá několik lidských „obětí“.

J.K. - 02/2008