Vesnice Kouty leží v jihozápadní části Hlučínska (Hultschinerländchen), které bylo Versailskou smlouvou přičleněno od 4.2.1920 k ČSR. Má 1700 obyvatel, 300 domů a její rozloha je 750 ha. Obyvatelé provozují z větší části zemědělství, podomní obchod a zednické řemeslo. Zemědělské usedlosti se nacházejí především na severní straně obce, zatímco na jižní straně sídlí hlavně zahradníci a chalupníci. Pěkný pohled se naskýtá pozorovateli na jižní část obce, kde se rozpínají bohaté louky, skrz níž se vine řeka Opava (Oppa), která tvořila hranici mezi německou a rakouskou monarchií. Na protější straně řeky se vypínají Hrabyňské hory, které oplocují tuto Bohem požehnanou zahradu.

Až do roku 1792 bylo v obci 24 sedláků, 20 zahradníků a 69 chalupníků. V r.1813 tu bylo 24 sedláků, 20 zahradníků, 69 chalupníků, 178 osadníků a mimo to i několik výměnkářů. V r.1793 měla obec 455 obyvatel, v r.1830 měla 800 obyvatel a 159 domů. V r.1845 tu žilo 1281 obyvatel ve 220 domech. V r.1855 měla obec 1360 obyvatel, v r.1861 měla 1486 a 231 domů. Mezi těmito obyvateli bylo 7 protestantů a 6 židů, nyní jsou ale všichni obyvatelé katolíci. V r.1861 bylo v obci 81 koní, 198 ks hovězího dobytka, 15 prasat a 7 koz. V r.1910 tu žilo 1744 obyvatel, z toho 18 sedláků a 7 zahradníků. V r.1818 byly Kouty s ostatními obcemi hlučínského děkanátu vyčleněny z okresu Hlubčice (Leobschütz) do okresu Ratiboř (Ratibor).

Kouty jsou starší než je uváděno, ale bohužel neexistují žádné písemné doklady o jejich vzniku. První písemné zmínky jsou z r.1281, kdy byly psány jako Chut. V roce 1282 jako Kut, v r.1283 jako Euth, v r.1377 opět jako Kut a v r.1420 jako Kuti, z čehož později vzniklo Kouty-Kauthen. Název pochází ze slova kut (kout) asi proto, že osada ležela v koutě, tj. mimo hlavní sídlo jejího majitele. Obdobný název má ve Slezsku více míst, např. Konty v okresech Pless, Rybnik, Zabrze a Opole (Oppeln). Vlastník osady měl pravděpodobně v blízkosti již jiné sídlo a tak nazval nové osídlení kut proto, že leželo v koutě.

Není vyloučeno, že zakladatelé Kout byli pánové Benešovicovi z Benešova (von Benesch auf Beneschau), od kterých pocházejí pánové z Kravař. V každém případě byly v době jejich první písemné zmínky ve vlastnictví jednoho z pánů rodu Benešoviců. Je však taky možné, že osadu založil již v dřívější době jeden z vlastníků Kravař. I když neexistuje žádná listina, potvrzující jméno zakladatele a dobu vzniku, můžeme s jistotou vzít v úvahu, že Kravaře a Kouty patří k nejstarším osídlením v území podél řeky Opavy (Oppaland). V každém případě již existovaly v době, kdy bylo zvykem pojmenovávat osídlení podle jmen jejich majitelů. Těsně byly dějiny Kout vždy spojeny s dějinami Kravař.

V roce 1281 se Kouty, dle první písemné zmínky, nacházely v rukou Zbyslava z Chutu, který pocházel z rodu Benešoviců. Tento Zbyslav byl taky nazýván Zbyslav z Benešova, z Buslavic, Gutzendorfu a to podle toho, kde se právě zdržoval. Jemu patřily do r.1303 i Benešov a Kozmice. Následně se Kouty dostaly do vlastnictví pánů z Kravař a s Kravařemi zůstaly spojeny až do dnešní doby. Pánům z Kravař patřily až do roku 1420. Tento rod byl velmi bohatý a rozvětvený a náležela mu velká část Moravy. Pocházeli z něj význační vojevůdci a schopni státníci, kteří zakládali města, vesnice, hrady a kláštery. V té době byli majitelé Kout Wok I., zeť krále Otakara II., pak Benedikt z Kravař, vnuk Woka I., dále okolo r.1377 Václav z Kravař, jeho syn Petr II. z Kravař, jenž protěžoval husitství a své statky, ležící kolem řeky Opavy, v roce 1420 prodal.

Z prastarého rodového sídla, tvrze a vsi Kravaře s farním patronátem a osadou Kouty, pocházel Mikuláš I. ze Šleviců. Dalšími majiteli Kout z rodu pánů ze Šleviců v Kravařích (von Schlewitz auf Krawarn) byli Jindřich I., Mikuláš II. a Jindřich II. Jindřich II. (kolem r.1522) zanechal jako dědice čtyři syny Jana, Bartoloměje, Jindřicha III. a Jiřího, mezi které byl majetek rozdělen. Jan obdržel Kravaře a půlku Kout, Bartoloměj Velké Hoštice, Komárov a druhou půlku Kout. Od r.1533 tak měla každá půlka Kout jiného majitele. První půlku Jan Krawarský ze Šleviců, pak jeho syn Adam, poté Jan Krawarský starší, který ji ještě před svou smrti prodal Krištofu Elbelovi z Hartmannsdorfu. Druhou polovinu Kout vlastnili Bartoloměj Krawarský ze Šleviců, pak jeho dcera Kateřina, provdána za Václava Haugwitze z Biskupitz. Ale již dva roky po svatbě prodal tuto polovinu její nevlastní otec Jiří Twarkowský z Kravař Danielu Macákovi, bohatému obchodníkovi z Opavy. Ten získal od Elbelových synů taky první polovinu, takže Kouty byly opět v rukou jednoho majitele. Daniel Macák byl horlivým protestantem a zavedl Lutherovo učení i do našich vesnic. Po jeho smrti v r.1600 obdržel Kravaře i Kouty jeho syn Mathäus. Po něm následoval Kašpar Macák z Ottenburgu, který se však podílel na povstání proti císaři, a byl proto potrestán v r.1620 konfiskací svých statků. Císař Ferdinand II. věnoval tyto svému oblíbenci Michaelu Sendiwoyovi, který je poté odkázal svému zeti Jakubovi z Eichendorfu. Tak přešly Kouty do majetku významného rodu, kterému patřily až do r.1772. Po Jakubovi následují jeho synovec Harwik Erdmann z Eichendorfu až do r.1682, pak jeho syn Rudolf Johann, současník sedmileté války. Po své smrti zanechal tři syny a jednu dceru. Nejstarší syn Adolf byl otcem známého básníka Josefa z Eichendorfu. Když bylo Adolfovi 26 let byly zadlužené statky prodány vrchnímu dvornímu maršálkovi hraběti Schafgotschovi.

Jméno Schafgotsch mělo pro Kouty zvláštní význam. V r.1792 koupili obce Kravaře a Kouty větší část vrchnostenské půdy, o kterou se podělily. Kupní smlouva však nebyla v r.1792 ani v r.1809 nadřízeným úřadem potvrzena, neboť požadovala od poddaných více povinností než dovolovaly tehdejší zákony. V r.1811 převzal panství Kravaře a Kouty Josef Gotthard, hrabě ze Schafgotschu a uzavřel s oběma obcemi 26. a 27. května 1812 smlouvu, dle které jim prodal 1.084 scheffelů (tj. 433,6 ha - Scheffel=0,4 ha) panské držby za 62.224 tolarů, 10 grošů a 4 Pf. K tomu měly obce ještě zaplatit 388 tolarů, 8 grošů a 9,6 Pf pozemkové daně. Navíc ještě Koutům pronajal Lesní luky. Již v roce 1792 byla zrušena robota a za vykoupení z roboty měly obě obce zaplatit 76.817 tolarů, 8 stříbrných grošů a 8 Pf. Tyto veliké dluhy byly zaknihovány na zakoupené polnosti jako pevný kapitál s 5% úrokem. Pro jistotu ručily obce za dluhy solidárně. Noví vlastníci si rozdělili získané pozemky, a to 23 sedláků, l9 zahradníků a 69 chalupníků. Úřady bylo toto rozdělení schváleno v r.1815. V následujícím roce prohlásili podílníci, že dělení bylo správné a úplné a zavázali se věřitelům, že budou ručit solidárně, tzn. všichni za jednoho a jeden za všechny. Veliké hypotéky museli taky převzít na své domky a hospodářské objekty.

V roce 1815 koupil panství Gabriel Rudno von Rudzinsky, po němž následoval jeho stejnojmenný syn, který je vlastnil až do r.1844. Ten nechal dluhy, které obce nemohly splatit, vydražit a sám je od 18,5 kravařských sedláků a 70 zahradníků a chalupníků odkoupil. Slíbil sice, že jim je prodá za stejnou cenu zpět, ale prodal jim jen usedlosti a pozemky si ponechal.

Stejně špatně by dopadli majitelé pozemků v Koutech, kdyby jim nepomohl jejich rodák, farář Johann Kaluza z Násile u Hlubčic (Nassiedel). Ten při dražbě získal ohrožený majetek pro obec a byl obyvatelům nápomocen i při získání peněz. Zatím co v Kravařích selský stav téměř zanikl, v Koutech kvetl i nadále.

Kouty neměly a nemají farní ani filiální kostel a náležejí k farnosti Kravaře. Při novostavbě farního kostela bylo přáním, buď postavit v Koutech vlastní kostel nebo umístit farní kostel mezi Kravaře a Kouty, zůstalo však jen u přání. Až do r.1887 měla obec jen jednu dřevěnou kapli, která stála uprostřed obce. Zvonilo se v ní umíráčkem a Anděl Páně. V r 1887 postavila obec na tzv. Vršku větší masivní kapli, která byla vysvěcena 12.dubna téhož roku. Stará dřevěná kaple byla v r.1894 stržena a na jejím místě postavena zděná, na památku primicí dvou mladých mužů z obce. Mše ani v jedné kapli nebyly slouženy. Ve větší z nich byly v postní době drženy křížové cesty, a to staršími obyvateli, pro které již byla cesta do farního kostela namáhavá. Každou neděli v postní době měl farář Peterek (1832-1867) v sále p.Urbische kázání pro staré lidi.

Při pozemkové úpravě katastru bylo rozhodnuto o umístění případného budoucího hřbitova, na kterém by měla stát i větší kaple, a sice za selskými stodolami na tzv. Záhumní.

Až do roku 1815 chodily děti do školy v Kravařích. V r.1815 byla pro školní účely vyčleněna místnost v obecním domě. Učitel z Kravař obdržel od obce peníze na vydržování svého pomocníka, který by tu vyučoval. Ve školní kronice se však poukazuje na to, že místo zdatných pomocníků tu byli posíláni jen slabí žáci připravující se na učitelství, takže výuka byla jen málo úspěšná. Po zákroku tehdejšího školního inspektora, faráře Janotky z Velkých Petrovic u královské vlády, bylo zemskému úřadu uloženo zabývat se výstavbou školní budovy. Nešťastnými událostmi, jako požáry a nucenou dražbou, postižená obec však zchudla a nemohla výstavbu uskutečnit. Až v r.1828 byla stavba školy zahájena a v r.1830 dokončena. Stavbu realizovala sama obec za 1.116 tolarů, 12 stříbrných grošů a 10 Pf. 1.října zahájil první učitel v Koutech Paul Weczerek vyučování a 17.října byla škola vysvěcena kaplanem Simonem Persichem, pozdějším ředitelem semináře v Oberglokau, který zastupoval přestárlého faráře Kremsera. Školní docházkou tehdy bylo povinno 200 dětí. V r.1841 byla olomouckým arcibiskupem uskutečněna v Kravařích církevní vizitace. Koutští školáci byli přivedeni do Kravař, kde byli zkoušeni z náboženství, biblické dějepravy, počtů a psaní. Učitelé museli vzít sebou učebnice a 6 ukázkových písemností.

Již v roce 1850 se ukázalo, že školní budova je pro 266 školou povinných děti malá. Zednický mistr Benke z Ratiboře měl proto vypracovat stavební plány na novou školu a do r.1848 je realizovat. Kvůli tehdejším nepokojům však výstavba uvázla. Když v roce 1850 revidoval školu školní rada Bogedain a byl spokojen s jejími výkony, slíbil, že se postará o brzké vyřízení náležitostí potřebných ke stavbě. Již na podzim r.1851 byla stavba, která přišla obec na 2.624 tolarů a 23 stříbrných grošů, dokončena. V r.1864 provedl inspekci školy školní rada Polomsky. Oba učitelé, Hollesch a Kreis, obdrželi od opolské vlády pochvalné uznání s pokynem uveřejnit toto ve školním oběžníku. Od 1.10.1898 byla ve škole zřízena čtvrtá třída a od r.1908 pátá třída. 23.10.1903 byla otevřena zemská pokračovací škola se 23 žáky. Pozvolna vyvstala nutnost výstavby nové školy, neboť místnosti ve stávající škole již nevystačovaly.

V roce 1909 bylo rozhodnuto o novostavbě trojtřídní školy s učitelskými byty. V tomtéž roce byla renovována stávající budova za 1.400 marek s 1.100 markovým vládním příspěvkem. Poněvadž vláda zaručila novostavbě školy svůj příspěvek, bylo rozhodnuto o zřízení šestého učitelského místa. Stavbu nové školy na Bolatické ulici realizoval stavitel Josef Holuscha z D.Benešova za 40.505,75 marek a 22.10.1911 ji vysvětil farář Jurecka.

1.dubna 1836 byl v Koutech ustanoven první školní pomocník a od této doby až do převzetí školy českými úřady tu působilo 29 učitelů. (Ve Festschriftu jsou vyjmenováni, jako poslední Josef Schimetzek z Kout od 1.3.1920 do 1921.)

Jako nadučitelé (Hauptlehrer) zde působili od 1.7.1830 až do převzetí školy českými úřady:

1.       Weczerek Paul – od 1.7.1830 až do 27.2.1861, poté nadučitel v Kravařích. V letech 1848-49 kandidoval do německého sněmu ve Frankfurtu n/M, ale vzdal se kandidatury ve prospěch knížete Felixe von Lichnowsky. Ve čtyřicátých letech sepsal Dějiny domu knížat Lichnowských, které se nacházejí v zámku v Chuchelné. Šedesát čtyři let byl aktivním učitelem a to díky své mohutné postavě a výbornému zdravotnímu stavu. V r.1888 odešel na aktivní odpočinek a zemřel v r.1890. Měl velké duševní schopnosti, pedagogickou dovednost, řečnickou obratnost a silnou vůli. Jeho památka je živá v obou obcích ještě dnes.

2.       Hollesch Johann – od 1.3.1861 do 27.10.1884. Jako rektor působil v obci přes 23 let a zemřel v r.1884. Rovněž jeho památka je dodnes v obci živá.

3.       Nierle Josef – od 1.10.1855 až do r.1890. Od 1.2.1890 do 18.2.1901, kdy zemřel, působil jako nadučitel a varhaník v Ludgeřovicích.

4.       Thimel Wincent – narozen 20.5.1847 v Koutech. Od 1.4.1869 do 31.3.1871 byl pomocným učitelem v Buslavicích a od 1.4.1871 do 31.1.1890 byl činný v Kravařích. Od 1.2.1890 působil požehnaně ve zdejší obci, svém rodišti, až do r.1916, kdy byl pensiován. Zemřel nedlouho poté v Oldřišově.

5.       Koschany Emil – narozen 9.11.1861 v Hochkretschem. Byl učitelem v Kravařích a nadučitelem v Koutech od r.1916 do r.1920.

V minulosti panoval v obcích území podél Opavy opravdový křesťanský duch. Křesťanská výchova, pracovitost a spokojenost panovala v rodinách. Lide byli nadáni milou přívětivostí a vlídností. Radovali se z náboženských i světských zvyků, které převzali od svých otců a lpěli na nich. Lze pozorovat, že takřka každá obec vykazuje své zvláštnosti. Následně jsou popsány zvyky a obyčeje v obci Kouty.

Na Květnou neděli chodí malá děvčata s tzv. májovými stromečky (Maibäumchen), které jsou ozdobeny pestrými papírovými stuhami, po příbuzných, aby jim zazpívaly. V písničkách je vyjádřena touha po jaru. Za svá vystoupení jsou odměňována sladkostmi. O velikonoční neděli zase mají svou výsadu chlapci. Ti chodí s dlouhými spletenými pruty, ozdobenými pestrými fábory, kterými šlehají děvčata po rameni. Polévají je taky vodou a při tom zpívají. Za odměnu dostávají pestře omalovaná vajíčka a od tet sladkosti a perníky. O velikonočním úterý pak děvčata polévání chlapcům oplácejí a toho, koho dopadnou, společnými silami slijí. V předvečer 1.Máje, na svátek apoštolů Jakuba a Filipa, zdobí děti ploty kolem domů ratolestmi a na sloupky dávají trsy květin, do kterých jsou zastrčeny malé dřevěné křížky. 24. června, v den svátku sv. Jana Křtitele, jsou dveře chlévů zdobeny květinovými věnci z chrp. V předvečer tohoto svátku jsou na lukách zapalovány ohně. Chlapci přinesou zbytky košťat, která zapalují a vrhají do výše.

V den sv. Mikuláše chodí po vsi Mikuláš a naděluje dětem do talířů, postavených za oknem, různé dobroty. Často taky přijde do domu, aby děti zkoušel, zda se umí modlit a poslouchat rodiče. Vymřel bohužel zvyk, dodržovaný ještě před 40 lety, a to vodění medvěda v poslední den masopustu. Zakuklení chlapci vodili člověka oblečeného v obraceném kožichu a zahaleného v ovesné slámě a hrachovině. Ten tancoval jako medvěd a válel se ve sněhu. Tak táhli dům od domu a všude obdrželi malý dárek. Ztraceno je bohužel kouzlo přástky, i když na půdě leckterého domku se ještě najde babiččin kolovrátek, a s přástkou vymřely i staré pohádkové příběhy.

Tak jako světské se rovněž zachovaly i náboženské obyčeje. Zvláštním zvykem, který se nikde jinde nezachoval je, že v adventní době přináší skupina žen do předem určeného domu sochu P.Marie, aby se tam modlily a zpívaly. Obyvatele domu se pak snažili celou noc probdít. Totéž se pak opakuje příští den v jiném domě. Má to připomínat hledání noclehu P.Marie a sv.Josefa v Betlémě. Na Štědrý večer může ten, který se celý den postí vidět zlaté telátko. Štědrovečerní večeře započne, když se na obloze objeví první hvězda. Nejdříve se podává rybí polévka, pak ryba s rybí omáčkou, následuje pečené ovoce, švestky a hrušky. Nakonec pšeničná krupice posypaná rozinkami a mísa s mlékem. Pak rozdá hospodyně jablka a ořechy, každému nejdříve po čtyřech, aby se zjistilo jaký bude v příštím roce jeho zdravotní stav. Je-li jádro špatné, je to pro něj zlé znamení. Po večeři táhnou chlapci vesnicí a práskají biči. O vnímavé mysli vesnických obyvatel svědčí i to, že na Štědrý večer dávají zvířatům do žlabu to nejlepší krmivo. Tak jako na Štědrý večer, tak i na Nový rok chodí děti přát po domech štěstí, za což jsou odměňovány. Na Tří krále jsou všechny dveře popsány začátečními písmeny jmen tří králů včetně tří křížků a letopočtu. O Hromnicích posvěcené svíčky se zapalují při bouřce a hromobití.

Na Květnou neděli posvěcené ratolesti se zastrkávají za kříže a obrázky svatých. Na Zelený čtvrtek je tradicí pomodlit se večer v zahradě a po té třikrát políbit zem, jako připomenutí Jidášova zrádného polibku a na Velký pátek se ráno umýt v potoce. Ze dřeva posvěceného na Bílou sobotu se zhotoví malé křížky, které se po velikonocích zastrčí v polích. Protože od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty zmlkly všechny zvony, upozorňovali školáci na čas k modlitbě Anděl Páně řehtačkami. Bylo zvykem pokřižovat se před vykonáním každé práce. Spadl-li někomu na zem kousek chleba, musel ho zvednout a políbit.

Zvyky se týkaly i žen. Tak např. nesměla šestinedělka opustit dům, dokud nevykonala úvod v kostele. Když je dítě odstaveno od prsou, položí se před něj houska, mince a obrázek světce. Na co dítě sáhne, to ovlivní jeho charakter. Byliny, které jsou natrhány před svátkem Jana Křtitele, nemají léčebný účinek. Květiny a byliny posvěcené v kostele na svátek Nanebevzetí Panny Marie se přidávaly kravám do krmiva. Dříve taky bylo v hospodářství zvykem, po každém narozeném teleti, věnovat půlku másla na věčné světlo. Rovněž staré svatební zvyky se zachovaly až po dnešek. Zvláštním obyčejem, který není jinde k vidění, jsou strašidla. Jsou to zakuklené osoby, které se postaví proti svatebnímu průvodu jdoucímu z kostela. Další různorodé svatební zvyky jsou tak hluboce zakořeněny, že jsou přesně dodržovány. Zemře-li v rodině malé dítě, tak přicházejí skoro všechny děti z vesnice s obrázkem světce a pokládají jej do rakve. Je-li zvykem ve farnostech kolem Hlučína dopravovat rakev se zemřelým na hřbitov pohřebním vozem, tak v Koutech je rakev nesena (na márách). Pěkným zvykem je také, že pohřbu dospělého se účastní aspoň jeden člen z každé rodiny. Jiným chvályhodným zvykem je, že při zvuku kostelních zvonů přeruší všichni v domě práci a vzdávají povinnou čest Nejvyššímu. Něco se ještě zachovalo i z pověr, neboť i v těch je kus poesie. Nedává-li kráva mléko, tak je začarovaná. I dnes žijí ještě moudré ženy, které dovedou poradit a poskytnout pomoc. Někteří dosud věří i ve skřítky a mnozí tvrdí, že u Oppy viděli hastrmana v zeleném kloboučku. Tomu nebo onomu se taky ukázali ohniví mužíčci a nikdo jim to nevymluví. Vždy bude lidská fantazie přízraky a strašidla nalézat a  bude to tak předáváno z generace na generaci. Bouří a běsní-li venku, tak to naříká Meluzína, ženská to bytost, z polovic člověk a z polovic ryba. Je-li zvlášť velký vichr, tak dle mínění lidu, musel někdo v okolí spáchat sebevraždu a ďábel mu teď s ním vyzvání. Vyje-li pes zvlášť podivně, pak v domě někdo zemře. Vydá-li slepice kokrhavý tón, nebo vzlétne-li dokonce na střechu, pak bude brzy hořet. Hluboce zakořeněná mínění a obyčeje žijí po staletí, i když jejich bezprostřední význam již z mysli lidu dávno vymizel.

Území obce Kouty pozůstává z polností a luk. Na jihu je ohraničeno řekou Opavou, podél které se rozprostírají luční pozemky. Na východě sousedí s územím Zábřehu, na severu s územím Bolatic a na západě s územím Kravař a Štěpánkovic. Nejvyšší bod je na severu, odkud se polnosti svažují až k řece Opavě. V roce 1904 byla v obci provedena územní úprava v souvislosti se stavbou železnice Kravaře–Hlučín, která byla uvedena do provozu 28.10.1912. Nová parcelace pozemků a železniční trať pozvolna vyvolaly i nové místní názvy. Následně jsou popsány názvy a pojmenování tak, jak jsou běžná v lidové mluvě.

Dříve vypadal katastr Kout jinak než dnes. Za pozemkami zahradníků se nacházely v r.1594 dva rybníky, bohaté na ryby. Ty již dávno zmizely, ale obecně jsou tam ležící pozemky ještě dnes nazývány jako Na rybníku. Nyní je tam možno např.v zahradě usedlosti Lusar, dříve Gebauer vidět zbytky náspu. Při odstranění hráze byly zde, dle ústního podání, nalezeny zbytky nějaké budovy, která byla nazvána starým zámečkem. V dřívější době byla obec na severu a východě obklopena lesem. U hranice s Bolaticemi stál až do sedmdesátých let na tzv. Křemensky les, v kterém rostly velmi pěkné houby. Lesem byla pokryta i část pozemků u hranice se Zábřehem, které se dnes nazývají Kopanina. Taky na kravařské hranici se musel dříve nacházet nějaký porost. Ještě nyní je tato část obce nazývána Chabovo (Chabi–starý název pro křoví). V obecních dokumentech jsou opětovně zmiňovány Lesné luky, které byly předmětem dlouholetých soudních sporů s vrchností. Tam stal Les Kuty se svými mohutnými kolem 1700 ks čítajícími duby, na jejichž pařezech mohly tancovat čtyři lidské páry. Miléře, luční plocha, kterou obdržela obec v r.1743 od Johanna Rudolfa z Eichendorfu za roční poplatek 20 tolarů svědčí, že tam kdysi musely být uhelné milíře. Krč, jako územní pojmenování ukazuje na namáhavou práci předků, kteří tamní území museli nejdříve vymýtit. Přes toto území se vine povodňový příkop nazývaný Krč. Před přeparcelováním zemědělské půdy se tam nacházely i stromy, většinou duby a olše, zvláště v Oboře na hranici mezi Zábřehem a Smolkovem. Dnes je tato krajina pustá, poté co panstvo nechalo v tzv. Olšině vymýtit i Malou Oboru, kde bydlel panský myslivec. Rovněž zde stály staré nádherné lípy, které byly tak mohutné, že při jejich kácení muselo tahat pilu až 8 mužů. Poněvadž zdejší obyvatele tak dlouhé pily nevlastnili, povolala vrchnost dřevorubce až z Holandska. Jeden lípový kmen dal až 80 klafterů dřeva (tj. 267,12 m³, 1 Klafter=3,339 m³) a vynesl zisk až 14 tolarů. V malé Oboře sídlil, ještě dnes v paměti lidu, revírní myslivec Ambrož Moravec, který měl pověst léčitele. V osvobozovacích bojích se dostal do francouzského zajetí, které strávil ve Štrasburku. Chtěl se ještě dočkat návratu vojáků z německo-francouzské války, aby se něco o Štrasburku dozvěděl, ale zemřel ještě před tím v r.1871. V roce 1841 byl ustanoven správcem v administrativní záležitosti Lesu Kuty. Jeho povinnosti bylo dbát, aby nikdo neposunoval hranice pozemků a nepoškozoval úrodu. Za to dostával až do ukončení procesu 12 tolarů ročně. Dříve se o něm hodně vyprávělo. Věřila-li nějaká žena, že její kráva je očarována, nebo byl-li někdo postižen houserem, tak se obrátil na Ambrože. Ten pak střílel na půdě za komínem ze své pušky, aby se neštěstí vrátilo ke svému původci. Měl být rovněž velmi zkušený v léčení ran pomocí různých bylinkových mastí. Dnes již v části Šlakovec zanikl Moravský vrch. Byla to vyvýšenina ze štěrku a písku z doby diluvia. Štěrk a písek používali sedláci jako stavební materiál. Obdobné usazeniny z diluvia lze pozorovat v celém údolí podél Opavy.Vrch zmizel, ale název zůstal dodnes. Jeho původ lze spatřovat v tom, že předkové nazvali jižní vyvýšeninu Moravský vrch jako opak k vyvýšenině na severu, kde pozemky byly pojmenovány jako U vrchu Ještě dnes je pod pojmem moravský myšlen jih. Jižnímu větru se říká moravský vítr a severnímu polský vítr. Na Moravský vrch navazuji Břehy, vyvýšený pruh mezi poli a loukami Olšina. Tato část je značně bažinatá a močálovitá, v které se nacházejí hliněná ložiska z třetihor. Přibližně uprostřed se nachází pramen s velmi dobrou studenou vodou, jež se nazývá studánka Pod lipku. Pravděpodobně tam kdysi stála nějaká lípa. V této lokalitě kdysi pobýval pasák prasat, který též provozoval pohodnictví. Tam se v bahně válela černá zvěř a těšila se na zbytky mršin, hlavně koňských.V blízkém panském olšovém porostu rozvěšoval pohodný koňské maso, na kterém si hlavně v zimě pochutnávala hejna vran. Jak olšový porost, tak i vybílené koňské kostry dnes již nejsou k vidění. Na louky v Rybníku navazují ty, které jsou označovány jako Mergel. Mezi nimi teče povodňový potok Štěpánka přitékající od Štěpánkovic a tekoucí podél zahradnických usedlostí. Zvláště na jaře a rovněž po silném dešti v něm teče tolik vody, že brzy dochází k záplavě. Na jaře není jeho vylití nežádoucí, neboť tak jako Nil, zavlažuje okolní louky. Zde v Merglu je již po staletí hluboko ležící černá, částečně slínem promísená, naplavená a ztrouchnivělá zemina. V mokrých obdobích, zvláště po dlouhém deštivém počasí, má zde se pohybující člověk pocit, že v této, pod nohama houpající se půdě, utone. V Merglu zastrkávali staří obyvatelé ve svém mládí pruty, nařezané při pasení dobytka v Olšině, aby tyto získali pěknou barvu. Část Merglu byla panským majetkem a zapalovaly se tu svatojánské ohně. V minulosti ustanovila obec obecního pastýře, který pásl všechen dobytek na Pastvisku. Bydlel v obecním domku, který byl po něm nazván Pastušek. I když svůj úřad již dávno nevykonává, obecní domek, před několika lety nově postavený, se ještě dnes nazývá Pastušek. Ke svému využití měl pasák Zbytek, plochu o velikosti 4 velkých metzů (tj. 7676 m², 1 Metze=1919 m²) V r.1836 nabídli koutští deputátníci tento kus louky tehdejšímu učiteli Weczerkovi a jeho následovníkům jako částečné odškodné za letní krmení, které byli povinni učiteli poskytovat. Pod Zbytkem je nutno si představit část původního pozemku, který se ukázal po pozdějším zaměření být větším než v původním ohraničení. Zbytek ležel u cesty, vedoucí z vesnice k Opavě, v návaznosti na Mergel a přes provedené územní úpravy se tento kus louky i louky navazující nazývají ještě dnes Na zbytku. Dobytek byl dříve taky pasen v Lese Kuty, a proto byl tento nazván Paša. Každá kráva musela mít kolem krku zvonec, aby byla nalezena, kdyby někde uvízla v houští. Název Les Kuty není v lidové mluvě používán a louky, kde les dříve stál, se nazývají všeobecně Paša.

Les Kuty měl svou zvláštní.historii. Obyvatelé Kout ještě před zrušením roboty v r.1792 nemuseli kravařskému majiteli robotovat bez úplaty. Panstvo mělo totiž povinnost jim poskytovat v celém lese a u rybníků volnou pastvu, ale Daniel Macák z Ottenburgu chtěl obec v 16.století v jejich právech omezit. Krnovský knížecí soud však v r.1594 rozhodl, že toto dávnověké právo ji zůstane zachováno, pokud se neprokáže, že nebylo nabyto po právu, nýbrž z ochoty majitele. Toto však nemohl Macák dokázat a tak zůstali koptští při svém právu až do roku 1792. V tomto roce se sedláci, zahradníci i chalupníci vykoupili z roboty za stejnou cenu jako ti v Kravařích, jak vyplývá z výkupních smluv z r.1792 a 1812. Poněvadž jen koutští sedláci vyměnili svou robotu za peníze, tak byla vrchnost povinna závazek k pastvě vůči Koutům zrušit a nahradit jim jejich právo. Bylo to možné provést dvěma způsoby. Buď muselo být koutským podílníkům ponecháno z výkupného tolik, kolik činila cena za právo pastvy, nebo museli být odškodnění v hotovosti. I když obě strany chtěli vyrovnání uskutečnit ve vzájemném porozumění, bylo vyplacení obtížné. Nakonec dala vrchnost, v souladu s § 8 a § 21 služebního zákona o směně, koutským velký díl lesa a to více než 300 magdeburských morgenů (1 Morgen=2553,4 m² ). Ponechalo si jen právo, aby v lese bydlící panský myslivec mohl své dvě krávy, tele a 2 ks černé zvěře pást společně s obecním dobytkem. Druhý díl lesa si vrchnost ponechala jako svůj neomezený majetek, v kterém se obec vzdává právo pastvy. Hraničil na východě s panskými pozemky Zábřehu a na severní a západní straně byl od pozemků sedláků oddělen širokými příkopy. Na jihu jej od pozemků sedláků oddělovalo 18 navršených hraničních mezníků. K vůli Lesu Kuty došlo v roce 1837 k procesu, který trval několik let a jeho průběh byl následující: Gabriel von Rudzinsky nechal v r.1826 obce Kouty a Kravaře exekučně vydražit, když nemohli splatit pohledávky váznoucí na jejich majetku. Při dražbě bývalých panských pozemků získaných obcemi v r.1792 a všech „in solidum“ (rukou společnou a nerozdílnou) zastavených venkovských úřadů měl ztrátu ve výši 50.000 tolarů. V r.1829 požádal o zanesení své zbytkové pohledávky na Les Kuty a soudní úřad v Kravařích mu vyhověl. V roce 1837 získal tuto pohledávku hrabě Renard na Gross-Strehlitz (Velké Heraltice), který ji vypověděl. Na jeho žádost byl Les Kuty, k dosažení cíle dražby, vzat do soudní správy, pronajat a postaven „sub hasta“(prodat pod hrozbou kopí). Následně zaplatila obec za les, který svého času získala bezúplatně, k vyrovnání částky stanovené při dražbě 12.000 tolarů. Les však nenáležel celé obci, nýbrž jen podílejícím se občanům a byl proto v r.1847 rozdělen. Dle přání obce měli mít sedláci, zahradníci a chalupníci své díly odděleny. Pastva měla být zatříděna do tříd a o každý díl losováno. Na podzim r.1846 provedli soudce Kosch z Leimerwitz (Ludmierzyce), svobodný statkář Borzutzký ze Sudic a královský zeměměřič Mier z Ratiboře zaměření a bonifikaci celé plochy. Byly vytvořeny tři třídy. V první byl jeden morgen oceněn 70 tolary, v druhé 60 a ve třetí 50. Celková plocha byla 11. a 12.6.1847 rozdělena mezi 22,5 sedláků, 19 zahradníků a 120 chalupníků. Každý sedlák obdržel jeden podíl, každý zahradník 3/5 a každý chalupník 2/5 sedláckého podílu. Vrchnost obdržela dva díly č. 1 a 5 za právo pastvy dvou krav a jednoho telete. Při jednání dne 12 .června prohlásili účastníci, že z kupní ceny 12.000 tolarů dluží ještě hraběti 4.500 tolarů, které splatí během jednoho roku. Proti ujednání však vznesli námitky Franz Peterek, Johannes Urbisch, Katharina Thiemel, Paul a Marianna Hahn a Magdalena Ziedek. Uvedli, že v Lese Kuty mají právo pastvy již od pradávna, při čemž ve vlastnictví vrchnosti je horní díl a majetkem obce je dolní díl a vedli proti spokojeným účastníkům žalobu. 28.10.1852 však prohlásili před okresní královskou soudní komisi v Hlučíně, že jsou s přidělením z 11.6.1847 spokojení,a že se vzdávají jakéhokoliv postupu, který by toto rozdělení změnil. Po úspěšném rozdělení společných pastvin, tzv. paše, se od této doby rozlišují tři druhy pastvin, jmenovitě sedláků, zahradníků a chalupníků. Zanikl i obecní pastýř hovězího dobytka. Jen pasáci prasat a hus jsou v obecné paměti. Až do konce 19.století hnali oba jim svěřený dobytek v letních měsících na pastvu. Oba byli mistři v troubení. Bylo zábavné, když husy začaly být v ohradě při zvuku trubky nepokojné a samy od sebe ji opouštěly. Pasák prasat měl v péči 30-50 kusů a pasák hus až 2.000 kusů. Obdivuhodná byla jistota zvířat, s jakou nalezla při večerním návratu z pastvy sama své ohrady. Jako pastevné dostávali pasáci od každého kusu 30 Pf, jeden chléb a o svátcích ještě jeden koláč. Svá stáda pásli odděleně a oba skonali tragicky. Poslední pasák prasat Jabor byl ubodán v hádce a pasáka hus Skrzeczka postihl při koupání ve Fabince infarkt a utonul. Staří majitelé vyprávěli, jak za svého mládí pásli až do dvou hodin ráno své koně na louce zvané Kučiky. Není divu, že při množství dobytka byl dobytčí trh, který se konal každý pátek před statkem v Kravařích hojně navštěvován, a to dokonce kupci až z okresu Hlubčice. V obci bylo i množství včelích úlů. Luční plochy mají ještě různá pojmenování. Obecně jsou díly ležící u řeky Opavy označovány jako U vody, díly u jezu jako U stavu, díly pod Lesem Kuty jako Zadní a díly pod Oborou jako Pod hrázu. Dvě luční cesty vedou přes povodňové příkopy a přechod přes tyto se nazývá Brodek. Na lukách se nacházejí hluboké kaluže (jezera). Jezero pojmenované po jeho majiteli je místním pojmenováním. Jedno staré koryto Opavy slouží jako místní název. Parcely tam ležící se jmenují U staré řeky. Mezi loukami ležícími naproti Lesu Kuty leží plochy, kterým se říká Piakorovo. U silnice vedoucí do Hlučína ležely dříve po levé straně Pulavy, Naplatky, za nimi Kopanina a vpravo Horečky, na které navazují parcely Pod olšinu. U Bolatické silnice leží pozemky se zvláštním pojmenování Kürasier, ale s jezdeckým oddílem kyrysníků nemají nic společného. Po levé straně leží Rozdiny (rozdělené pozemky), nebo taky Bezdinky (nerozdělené pozemky). Jsou to polnosti, které nebyly rozděleny, nýbrž zůstaly ve vlastnictví obce. U hranice s Kravařemi a Štěpánkovicemi leží Klíny. Z Bolatické silnice, hned za vesnicí, vede do Bolatic cesta napříč polnostmi, kterým se říká Na buslavské. Že pole ležící za stodolami sedláků se nazývají Záhumní je obecně známo. Všechna tato místní pojmenování se udrží ještě velmi dlouho.

Celá řada příslušníků obce se věnovala studiu, z nichž jedni působili jako duchovní a mnozí jako učitelé nebo i v dalších povoláních :

1.       Kaluza Paul, člen Tovaryšstva Ježíšova, vysvěcen r.1738, později farář v Kobeřicích do r.1749. Pak farář v D. Benešově, kde zemřel v r.1778.

2.       Dr. Kaluza Augustin, nar. 28.8.1776. V devíti letech odešel do Pilště (Piltsch), aby se naučil německy. Krátce navštěvoval školu i v Hrabyni v rakouském Slezsku. Ve 12 letech vstoupil do klášterního gymnázia v Roudnu, okr.Bruntál (Rauden), které v zimě 1790 zaměnil za gymnázium v Hlubčicích. Na podzim r.1792 se zapsal na vratislavskou univerzitu ke studiu teologie, kde byl po šestiletém studiu vysvěcen na kněze. Poté byl činný jako duchovní pastýř a později se stal vychovatelem a dvorním správcem v domě Sedlnitzky v Linhartovech u Krnova (Geppersdorf). Obratnost, se kterou zde zastával svůj učitelský úřad upozornila na něj tehdejší vyšší školské úřady. Čestná nabídka ho přiměla přijmout místo profesora na katolickém gymnáziu ve Vratislavi. Odtud cestoval o prázdninách po celém Slezsku, aby je poznal po botanické, zoologické a mineralogické stránce. Zároveň při tom sbíral rostliny a kameny. O rostlinách, minerálech a zvěři Slezska sepsal taky knihy. Díky jeho píli získalo gymnázium bohatou sbírku vycpaných savců a ptáků, hmyzu, ryb, vajec a hnízd. Se svými přáteli byl činný ve Slezské společnosti vlastenecké kultury ve Vratislavi až do roku 1818. V tomto roce vyhověl výzvě hraběcí rodiny Sedlnitzky a stal se farářem v Násile (Nassiedel) u Hlubčic, kde tato měla své statky. Povolání praktického duchovního pastýře mu otevřela úplně jinou dráhu jeho činnosti, které se věnoval se svou obvyklou horlivostí. Zemřel v noci z 3. na 4.12.1836. Jeho památka je zvěčněna v jim založených dobročinných nadacích pro hlubčické gymnázium, pro studenty katolické teologie ve Vratislavi a pro klášter Milosrdných bratří v Prudniku. Obec Kouty mu je zavázaná zcela zvláštním díkem, neboť ji v r.1827 zachránil z nepříjemné situace. Vlastníci pozemků mohou děkovat jen jeho zásahu, že jejich pozemky neskoupil rovněž von Rudzinsky, tak jako pozemky kravařských majitelů.

3.       Dr. Kaluza Franz, bratr předchozího, se narodil v r.1778. Studoval ve Vídni a Vratislavi medicínu, promoval ve Frankfurtu n/M a byl činný jako praktický lékař ve Vratislavi. Tam zemřel v r.1815, a sice dle vyprávění rodiny, na následky kousnutí vzteklého psa.

4.       Hurnik Matthäus, kněz, byl od r.1807 do r.1820 kaplanem ve Znorovech u Veselí na Moravě, od října 1820 farářem v Zubří, kde zemřel 10.12.1831.

5.       Thiemel Franz, kněz, nar. 1798, vysvěcen 1829, byl kaplanem v Benkovicích od r.1829, kde zemřel 20.1.1830.

6.       Glabasnia Andreas, kněz, nar. 1807, vysvěcen 1831, byl od 9.3.1831 kaplanem v Benkovicích a od r.1839 tamním administrátorem. Od r.1842 byl farářem v Bujakowu u Rybniku, kde zemřel 11.4.1848 jako oběť tyfové epidemie.

7.       Papesch Andreas, nar. v r.1800, studoval na opavském gymnáziu a stal se knězem. V roce 1837-1853 byl farářem ve Starém Městě v děkanátu Místek, od r.1853 do r.1856 farářem ve Slavičíně a od r.1856 farářem v Kostelci na Hané, kde zemřel 29.12.1859 na mrtvici.

8.       Urbisch Franz, kněz, působil od r.1834 do r.1835 jako kaplan v Bauerwitz (Baborów) a zemřel v mladých letech.

9.       Peterek Johann, nar. v r.1800, vysvěcen v r.1826. Stal se po smrti kravařského faráře Kremsera 3.11.1832 jeho nástupcem. Byl člověkem energickým a velmi schopným řečníkem. Zemřel 31.1.1867, ale ještě dnes žije v paměti lidu.

10.   Peterek Josef, v r.1814 maturoval na opavském gymnáziu, studoval filosofii a byl v r.1837 profesorem v Třemešnu (Trzemesno) v provincii Poznaň.

11.   Richter Simon, nar. v r.1804, vysvěcen 13.1.1828, byl pět let kaplanem v Sudicích, pak v Hlučíně, kde se stal 3.4.1838 farářem a v r.1843 děkanem. V r.1853 obdržel Řád červeného orla, v r.1856 byl jmenován konzistorním radou. V r.1871 rezignoval na faru a svůj majetek věnoval dobročinným účelům. Zemřel v r.1878 v Hlučíně, kde byl i pochován. O jeho ušlechtilosti svědčí místní nemocnice pojmenována jeho jménem.

12.   Urbánek Josef, nar. 18.6.1846. V deseti letech nastoupil do státní školy v Opavě a od r.1858 do r.1866 navštěvoval tamní gymnázium. Po té studoval dva semestry medicíny ve Vratislavi, pak se ale věnoval školství. V r.1871 obstál ve zkoušce pro rectoratu, která tehdy byla vyhrazena akademikům a stal se rektorem katolické státní školy v Bytomi (Beuthen). Později převzal vyšší chlapeckou školu v Oberglokau (Glogówek), kterou řídil až do 1.4.1914. V současné době žije jako důchodce v Hlubčicích.

13.   Dr. Weczerek Paul, nar.21.3.1855, lékařský rada a okresní lékař v Tarnowitz (Tarnowskie Góry). Je synem nadučitele Paula Weczerka. Od r.1867 do r.1876 navštěvoval gymnázium v Hlubčicích, studoval v Berlíně, v Halle a Vratislavi medicínu. V r.1883 se usadil v Prudniku (Neustadt) jako lékař a stal se okresním lékařem v Kružberku (Kreuzburg) Od 20. října byl přeložen do Tarnowitz a r.1909 jmenován lékařským radou.

14.   Peterek Johann, nar. 27.12.1857, navštěvoval gymnázium v Hlubčicích, stal se lékárníkem a zemřel 4.2.1909 v Bytomi.

15.   Peterek Anton, narozen 1861, navštěvoval seminář v Pilchowitz (Pilchowice-Toszek) a stal se v r.1882 učitelem. Byl pak činný dva roky v  Sudicích (Sandau) a tři roky v Kravařích. V r.1890 vstoupil k Trapistům v Mariannnbill v Jihozápadní Africe jako novic, stal se knězem a  svou primici oslavil 7.3.1897. V Africe působí ještě dnes jako P. Solanus.

16.   Urbisch Johannes, nar. 9.12.1875, navštěvoval od podzimu 1887 do července 1895 gymnázium v Kroměříži na Moravě, studoval do r.1899 na teologické fakultě v Olomouci a 5. července 1899 byl vysvěcen na kněze. Do srpna 1903 byl činný v Německé Líbavě u Mor. Třebové a do dubna 1908 v Sedlnicích. Od té doby působil jako kaplan ve Slavotíně u Olomouce, kde bydlel v místnosti, v které bydlel i pruský král Friedrich II. při obléhání Olomouce. V současnosti je farářem v Liptani u Krnova.

17.   Kaluza Johanes, nar. 20. června 1874, nastoupil o velikonocích 1886 do sexty gymnázia v Ratiboři, kde maturoval 5.2.1895. O velikonocích 1895 začal studovat na vratislavské univerzitě teologii a 21.6.1899 byl vysvěcen na kněze. Do konce listopadu 1903 byl kaplanem v Bauerwitz, do konce března 1906 v Hlubčicích a pak do začátku prosince 1907 v Hlučíně. Od 11.12.1907 kaplanoval v Hošťálkovicích a od r.1920 je tam farářem.

18.   Jarosch Johann, nar. 12.11.1884, navštěvoval gymnázium v Ratiboři, studoval na vysoké škole v Berlíně, kde 17.4.1906 obstál ve zkoušce zeměměřičské. Je zaměstnán v Schönebergu u Berlína jako státní zeměměřič a kulturní inženýr.

19.   Peterek Franz, nar, 8.10.1891, navštěvoval gymnázium v Ratiboři a univerzity v Mnichově a Vratislavi, kde studoval medicínu. Po vykonání státní zkoušky r.1920 se stal asistentem v Alžbětinské nemocnici ve Vratislavi.

20.   Peterek Max, nar. 27.5.1900, navštěvoval gymnázium v Ratiboři, kde maturoval. V současnosti studuje medicínu ve Vratislavi.

21.   Lusar Franz, nar. 26.5.1893, dosáhl jednoročního dobrovolného vysvědčení v Ratiboři, navštěvoval stavební živnostenskou školu ve Vratislavi a je nyní činný jako stavitel v Petřkovicích.

22.   Lusar Rudolf, nar. 24.12.1896, dosáhl jednoročního dobrovolného vysvědčení v Ratiboři a navštěvuje polytechniku...

Z obce pocházejí následující učitelé:

Skrzeczek Ignac, nar. 1764, byl pomocným učitelem v Kravařích, poté i učitelem a nadučitelem. Zde také zemřel. Byl znám jako dobrý varhaník, horlivý včelař a veliký zahrádkář.

Kaluza Anton, v r.1840 byl učitelem v Gr. Paniow (Paniowy)

Thimel Vincenz, nar. 20.5.1847, byl učitelem v Bohuslavicích, v Kravařích a v letech 1890 až 1917 nadučitelem v Koutech.

Thimel Johann, nar. 21.12.1852, učitel v Zaborze (část Zabrze) a Poremba (Poreba)

Michallik Franz, nar. 10.10.1879, učitel v Laurahütte (Siemiánowice Ślaskie). Padl ve světové válce jako poručík.

Thimel Johann, nar. 29.9.1879, učitel v Glivicích, padl ve světové válce jako poručík.

Willaschek Franz, nar. 17.9.1882, učitel v Zábřehu, Benešově a Bismarckhütte (Chorzów-Batory)

Willaschek Benedikt, nar. 12.7.1885, učitel v Kostow (Kosztowy, část Mystowic v okrese Pszcyna).

Peterek Josef, nar. 13.7.1888, učitel v Mschana (Mszana), v Radlin (část Wodzislawi), ve Wojnovitz (Wojnowice u Krzanowic) a Schammerwitz (Samborowice).

Peterek Karl, nar. 24.3.1888, učitel v Krzischkowitz (Krzyzkowice, část Wodzislavi().

Klösel Adolf, nar. 2.5.1888, učitel v Albrechtsdorf, okres Rosemberg (Wojciechów u Olesna).

Schimetzek Josef, nar. 29.9.1891, učitel v Koutech.

Jarosch Ruth, nar. 29.1.1891, učitelka v Koschentin (Koszecin u Lublince).

Vícero žen z obce se věnovalo řeholnímu povolání. Pracovaly jako učitelky nebo zdravotní pečovatelky. Také jednoho řeholního bratra může naše obec počítat mezi své: Josef Jochim vstoupil 1906 do řádu Alexianer a působí současně jako bratr Gabriel v Neuss am Rein.

8.července 1899 požádalo vícero koutských vlastníků pozemků spolu s dominiem o hospodářské přeložení a scelení pozemků ležících v katastru Kouty. Když poté rozhodnutím Královské generální komise pro Slezsko ve Vratislavi byla přeložka oblasti objednána a 4.12.1899 okresní zprostředkovací komisi dobrozdáno, že scelením pozemků dojde ke zlepšení pozemkové kultury, vyslovil okresní sněm v Ratiboři s tímto postupem souhlas. V létě 1903 bylo se zpracováním plánu úprav pozemků započato a v květnu až červenci. Tento, s datem zpracování 12.3.1904, předložen zúčastněným k odsouhlasení. Separace pozemků způsobila v obci hodně nevole a nespokojenosti.

V roce 1825 byla obec dvakrát postižena požáry a stejně velkým neštěstím i v r.1863. Tehdy 13. června, okolo 11 hodin v noci, vypukl požár v usedlosti Wincenze Hermanna a vyhořelo pět selských usedlostí včetně stodol, šest chalupnických usedlostí a obecní domek. Největší požár propukl v minulém století 22.7.1885. Tehdy byly časné žně a stodoly byly naplněny obilím. Vyhořelo 30 domů a rovněž tolik stodol. Část obce U mýta, kde zčásti stály ještě dřevěné domy, utrpěla požárem nejvíce. 30.5.1897 vypukl požár ve stodole Wincenze Jochima, kterému padly za oběť tři domy. V r.1901 vyhořely za sebou: l6. února usedlost Franze Peterka na Chabově, 17. února stodola a chlév zahradníka Josefa Jarosche v Kadlubku a 17. března stodola Franze Kaluze.

V roce 1867 řádil dobytčí mor. Hranici zabezpečil oddíl 51.regimentu aby tu nemoc, zavlečena ze sousední země, nezpůsobila ještě větší škodu.

Rok 1879 byl pozoruhodný mnoha záplavami. Poněvadž často pršelo, vylila se Opava 6x z břehů a zničila úrodu. Mezi chudším obyvatelstvem nastala nouze. Od 30.12.1879 do 1.5.1880 bylo denně mezi lidi rozděleno 350 l polévky. V únoru 1888 řádil v obci tyfus.

Mimo dalších menších požárů je nutno se zmínit o požáru začátkem září 1911, kterému padlo za oběť pět domů a tři stodoly poblíž Zweifelgasse (dnes Kašpara Peterka). V červenci 1922 byly bleskem proměněny v popel dvě stodoly.

Festschrift z Kravař informuje obšírně i o jiných nešťastných událostech, které se týkaly i Kout. Např. o vyplenění a úplném srovnání Kout se zemí jednotkami generála Mansfelda v letech 1626-27 a následně o opětovné devastaci obce v r.1645 generálem Wittenbergem. O strašlivém nečase s krupobitím 14.7.1671, který zcela zničil úrodu.

Osvobozovacích bojů se zúčastnilo patnáct synů obce. Sedlák Hermann se měl vrátit domů až po sedmiletém zajetí a staří lidé si ještě pamatují, jak zbožně žil a jak se i na cestě modlil ze žaltáře. Války v roce 1864 se z Kout nikdo nezúčastnil. Do války v r.1866 bylo z Kout povoláno 25 mužů a války v r.1870-71 se zúčastnilo 27 mužů, z nichž jeden, Benjamin Stoklasa, byl zraněn na rameni. Na bojích v Severní Africe v r.1904-7 se podílel Josef Jarosch, který byl často v bojovém ohni, ale nebyl zraněn.¨

V r.1862 si pruský král přál, aby mu byl předložen návrh vojenského zákona. Taky z okresu Ratiboř byly vysláni do Berlína dva zástupci, kteří tam měli předat svá dobrozdání. Na návrh zemského rady von Selchowa to byli sedlák Franz Richter z Kout, který zde byl 18 roků starostou a starosta Scholze z Benkovic. V Berlíně byly z nádraží odvezeni vozem a v Bílém sále přijati králem. Pobývali v Berlíně 3 dny na státní útraty, aby si mohli prohlédnout jeho pamětihodnosti. Náhodně zrovna sloužil v Berlíně Richterův syn Josef u 2.gardy dragounského regimentu a dostal v tyto dny volno.

Nehledě na politické a náboženské spolky jsou nebo byly v Koutech tyto spolky:

·         Kriegerverein (spolek vojáků), založen v r.1851, zanikl po převratu.

·         Freiwilige Feuerwehr (dobrovolní hasiči), založen r.1901, předseda Johann Richter I.

·         Kathol. Arbeiterverein (katol. spolek pracujících), založen v r.1910, předseda farář Jurecka.

·         Turnverein (tělovýchovný spolek), založen r.1913, ve válce přestal být činný.

·         Verein der Kriegsverletzten und Hintergebliebenen (spolek válečných poškozenců a pozůstalých), založen v r.1919, předseda je kupec Joh. Sonnek.

·         Christliche Bauernverein (křesťanský spolek zemědělců), založen l920, předseda sedlák Josef Kotzian

·         Mimoto je v místě spořitelna, která se v r.1910 vyčlenila ze spořitelny v Kravařích.

Wenzel Mysliwec, lidem taky nazýván jen Waclawek, pocházel z Klein-Ellguth a se svými kumpány znepokojoval nejen okolí Opavy, nýbrž i okolí Ratiboře na pravém břehu Odry. Ve vězení nepobyl dlouho. Manželka mu při jedné návštěvě postrčila nějaký nástroj, kterým si uvolnil pouta. Poté, co dokonce vylomil celu a překonal vězeňskou zeď, uprchl nejdříve do lesa u Kout a pokračoval dále dva roky ve svých zlořádech. Po zákroku hlavního oddílu zemské policie byl lupič konečně znovu uvězněn a v souladu se závěry stavů z 23.8.1665 předán státnímu soudu v Opavě. 26.9. uprchl Waclawek z vězení opětovně, ale jak se mu tento husarský kousek podařil o tom soudní spisy mlčí a i o jeho dalším osudu není nic známo. Ať nás milý Bůh od takovýchto situací chrání, ať zachová naší domovskou obec ve staré věrné víře a neodepře jí své požehnání.

 

Poznámky:

·         Názvy obcí jsou uvedeny většinou v originálním znění a v závorce je jejich český nebo polský ekvivalent, pokud se mně podařilo tento zjistit. V případě, že se jedná o obecně známé názvy uvádím jenom tyto.

·         Za uváděnými tehdejšími měrnými jednotkami je v závorce jejich přepočet na dnes platné jednotky, jak jsou uvedeny ve „Kleines Lexikon“ vydaném ve Fachbuchverlag Leipzig GmbH 1991. Dle tohoto lexikonu platil v Německé říši tolar i po zavedení marky v r. 1871 a to v poměru 3 marky za l tolar a to až do r. 1907.

·         Biblické citáty na pomníku jsou v tomto překladu uvedeny dle Bible, vydané v r.1985 Ekumenickou radou církví v Československu.

·         K vyplenění Kout v r. 1626–27 a v r. 1645: Na Opavsko vtrhla v r. 1926 dánská vojska generála Mansfelda pod vedením saského knížete Arnošta a v roce 1642 švédská vojska generála Torstenssona. Vojska byla složena ze soldatesky všech zemí, z Pandurů, Chorvátů, Španělů i s Araby, Francouzů, Švédů Valonů atd. O jejich nelidském řádění, hlavně mezi chudým obyvatelstvem (ti bohatší měli přece jen prostředky, kterými se soldatesce mohli bránit), píše von Grimmelshausen v německém literárním díle o této epoše „Der abenteuerliche Simplizissimus“. V závěru této kapitoly německých dějin konstatuje:

„Hunger und Durst, auch Hitz und Kält,

Arbeit und Armut, wie es fält,

Gewalttat, Ungerechtigkeit

Treiben wir Landsknecht allezeit“.

(Hlad a žízeň, též vedro a zima, práce a chudoba, jak to padne, násilný čin, nespravedlnost. Žeňme žoldáky v každou dobu.)

·         Ke kap. 4 - Nierle Josef (3), Dle publikace Ludgeřovice v sedmi staletích, vydané Obecním úřadem Ludgeřovice v r. 2003, byl při hloubení základů pro novou podlahu kostela v r. 1991 nalezen náhrobní kámen jeho hrobu.

·         Ke kap. 7 - Urbisch Johannes (16), podzim svého života prožil v Koutech u svých příbuzných. Zemřel 12.10.1957 a je tu též pochován. Ministrovali jsme mu, když ještě celebroval mše svaté (většinou u bočního oltáře).

·         Ke kap. 7 – Kaluza Johannes (17) – Týdeník Wochenblatt č. 2 z 9.1.1932 v článku ke 25. výročí samostatné farnosti Hošťálkovice o jeho dosavadním působení říká: „Boží prozřetelností v něm farnost získala správného muže pro tak těžký úřad. Těžkosti, které dělal zástupce patrona ředitel Braun z Benešova, jenž nechtěl samostatnou farnost uznat a ani poskytnou finanční pomoc, musel řešit procesem u vyšší instance–Říšského soudu v Lipsku. Ale také farníci mu připravili těžkosti. Rovněž oni nechtěli uznat samostatnou duchovní správu, aby nemuseli platit církevní daň. I tyto překážky překonal. Ročně splácel úrok ve výši 2.500 marek a během roku bez problému splatil půjčku na kostel ve výši 50.000 marek. Pořídil také 9 nových mešních rouch a mnoho jiných potřeb, provedl částečnou renovaci kostel, dvakrát vykonal sv. misie, aniž by někdy veřejnost zatěžoval sbírkami.

A co učinil pro obnovu duší, to ví jen sám Všemohoucí. Jen několik údajů, které vrhají světlo na jeho neúnavné úsilí. Ovocem v prvním roce jeho působení bylo 400 sv. přijímání, v posledním (asi 1931) přesáhl jejich počet 25.000. Pokřtil 1.800 dětí, což odpovídalo přibližnému počtu děti ve farnosti. Navštěvoval nemocné a konal dobročinnost. Byl puntičkář. V létě i v zimě od 5. hodin ráno zpovídal. Přitom vyučoval ve dvou obcích ve škole i náboženství, a to 24 hodin týdně. Přes snahu jinak smýšlejících (nekatolíků), kteří nebyli všichni zdejší a ze sousední Ostravy dostávali čerstvé posily, byl kostel o nedělích a svátcích plný. V roce 1919 byly Hošťálkovice po všech těžkostech povýšeny na samostatnou farnost.

P.Kaluža zřejmě velmi miloval historii, a to zvláště Hlučínska. Ve farním archivu se zachovaly jeho výpisky k historii mnoha obci na Hlučínsku. Vzorně vedl farní kroniku, ale z jejich čtyř dílů se zachovaly jen tři. Kromě toho jednu malou kroniku věnoval zvlášť období 1. světové války. Čerpání z těchto pramenů poněkud ztěžuje jeho rukopis.
Ve třicátých letech P. Kaluža vážně onemocněl, nejspíš leukémii, z níž se ale uzdravil a byl pak nemocnými spolubratry žádán o radu, jak se léčit.

P. Kaluža zabezpečil i dar své farnosti na výstavbu našeho kostela ve výši 1.342,60 Kčs.
Písemné poděkování Koutského stavebního kostelního spolku, podepsané předsedou p. Richterem a jednatelem P. Bělákem, je uchováno v hošťálkovickém farním archivu.

Pan farář Kaluža zemřel 21.1.1947 a je pochován na tamním hřbitově.